// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 07.11.2017
Skutečná škoda způsobená neoprávněným prodejem akcií na burze
Skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před vznikem škody a po poškození; při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
Obecně platí, že prodá-li obchodník s cennými papíry akcie vlastněné zákazníkem a obchodované na evropském regulovaném trhu za tržní cenu (za cenu, za kterou se aktuálně obchodují na tomto trhu), majetkový stav zákazníka se nezmění; před prodejem vlastní akcie v určité hodnotě a po prodeji peněžní prostředky v téže hodnotě. Jinými slovy, prodejem akcií na evropském regulovaném trhu za tržní cenu, byť je tato („realizační“) cena nižší než cena, za kterou obchodník s cennými papíry akcie pro zákazníka v minulosti pořídil, nevzniká zákazníku skutečná škoda ve výši rozdílu mezi „pořizovací“ a „realizační“ cenou. Byl-li by takový obchod učiněn obchodníkem s cennými papíry v rozporu se smlouvou uzavřenou se zákazníkem či s právními předpisy, mohly by skutečnou škodu vzniklou vlastníku akcií představovat poplatky či odměny za uskutečnění obchodu.
Na uvedeném závěru pak zásadně ničeho nemění ani okolnost, že část akcií zákazník obchodníka s cennými papíry pořídil na úvěr (poskytnutý obchodníkem s cennými papíry či třetí osobou).
Výše řečené však neznamená, že by zákazníkovi nemohla v důsledku prodeje (byl-li učiněn v rozporu se smlouvou) vzniknout škoda v podobě ušlého zisku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4137/2015, ze dne 26. 7. 2017
Dotčené předpisy:
§ 145 odst. 3 zák. č. 256/2004 Sb. ve znění do 30. 6. 2008
§ 442 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 443 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. března 2013, č. j. 43 C 73/2009-131, Městský soud v Brně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 350.799 Kč s (ve výroku specifikovaným) úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 15. prosince 2006 uzavřeli žalobkyně (jako zákazník) a žalovaný (jako obchodník s cennými papíry) komisionářskou smlouvu o obstarání koupě a prodeje cenných papírů (dále jen „komisionářská smlouva“); za žalovaného jednal jako zástupce L. P.
2) Žalobkyně předala žalovanému „vstupní vklad“ ve výši 450.000 Kč.
3) Dne 18. prosince 2006 žalobkyně obdržela od L. P. SMS zprávu obsahující pokyn k nákupu 2.500 akcií společnosti PEGAS NONWOVENS SA (dále též jen „akcie“) spolu s výzvou, aby tuto zprávu „potvrdila a odeslala zpět žalovanému“. Žalobkyně tak učinila.
4) Česká národní banka rozhodnutím ze dne 11. prosince 2006 odňala žalovanému povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry; rozhodnutí nabylo „účinnosti“ dne 18. prosince 2006. Téhož dne (18. prosince 2006) žalovaný o této skutečnosti telefonicky informoval žalobkyni.
5) Dne 19. prosince 2006 „byl realizován pokyn předaný prostřednictvím investičního zprostředkovatele“. Téhož dne žalobkyně obdržela dopis, jehož obsahem „mělo být zmocnění pro pana P., což nepodepsala“. Naopak se snažila zjistit „osud provedené operace“.
6) Dne 16. února 2007 žalovaný prodal (bez předchozího pokynu žalobkyně) akcie za cenu 684 Kč za jednu akcii, tedy celkem za 1.710.000 Kč.
7) Žalovaný informoval žalobkyni o „realizaci obchodu“ dopisem ze dne 20. února 2007.
8) Žalovaný vrátil žalobkyni zpět toliko částku 99.201 Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že pokyn k nákupu cenných papírů měl být učiněn písemně (§ 29 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech), žalobkyně jej však učinila (dle pokynu L. P.) pouze v SMS zprávě. Navíc L. P., který nebyl zaměstnancem žalovaného (ač tak vystupoval), nebyl oprávněn přijímat pokyny k nákupu cenných papírů a tyto dále realizovat. Konečně žalovaný až do 20. února 2007 neinformoval žalobkyni o realizaci pokynu.
Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaný nejednal vůči žalobkyni kvalifikovaně a nevydal jí po odnětí povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry zákaznický majetek, čímž porušil § 15 odst. 1 a § 145 odst. 3 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Žalobkyně byla podle soudu prvního stupně „naprosto vyřazena z dispozice se svým majetkem, a to zejména poté, kdy nebyla informována o provedeném obchodu, o osudu transakce neměla žádnou vědomost, ač měla právo a na straně žalovaného byla povinnost ji informovat o prodeji akcií, navíc k tomu došlo v době, kdy na základě rozhodnutí České národní banky bylo žalovanému odejmuto oprávnění. Žalovaný v případě řádného zajištění zájmů klientů mohl vzhledem k situaci, kdy se o odnětí jednalo, předejít tomu, aby došlo k investování finančních prostředků žalobkyně, mohl zabránit nepříznivému stavu, který v důsledku nastalých okolností znamenal pro žalobkyni nejistotu a vyloučení z možnosti, aby stav, který nezpůsobila, jakýmkoliv způsobem zvrátila“. Žalovaný tím způsobil žalobkyni škodu ve výši 350.799 Kč.
Ve výroku označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil (první výrok), ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále z toho, že:
1) Žalobkyně spolu s komisionářskou smlouvou udělila souhlas k tomu, aby k nákupu akcií byl využit tzv. repo obchod. S koupí akcií formou tzv. repo obchodu pak vyslovila souhlas i v SMS zprávě zaslané žalovanému 18. prosince 2006.
2) Podle článků 7.1 a 7.2 Všeobecných obchodních podmínek (dále též jen „VOP“), se repo obchodem rozumí nákup cenných papírů či jiných investičních nástrojů na pokyn klienta za finanční prostředky poskytnuté třetí stranou nebo obchodníkem na základě smlouvy o úvěru či půjčce, zajištěné převodem cenných papírů.
3) Podle článku 8.1 VOP klient, neurčí-li jinak v uzavřených smlouvách, souhlasí s využitím možnosti tzv. marginového obchodování a tzv. short sales (prodejů na krátko), pokud to příslušný trh umožňuje. Marginové obchodování je „umožnění nákupu CP i při absenci peněžních prostředků klienta proti poskytnutému zajištění CP. Využitím marginu se klient dostává do záporného zůstatku jeho finanční zálohy na nákup CP vedené na jeho finančním účtu u obchodníka dle příslušné měny. Velikost využití marginu se rovná absolutní výši tohoto záporného zůstatku (dále jen hodnota marginu)“.
4) Akcie byly pořízeny za cenu 808 Kč za jednu akcii, tj. za celkovou cenu 2.020.000 Kč.
5) Cena akcií v období od 18. prosince 2006 do 15. února 2007 neustále klesala. Závěrečný kurz akcií byl dne 15. února 2007 698,10 Kč.
6) Dne 20. února 2007 žalovaný odeslal žalobkyni dopis, obsahující čtvrtletní výpis z účtu žalobkyně a výpověď komisionářské smlouvy.
7) Podle znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Equity Solutions Appraisals s. r. o. byl nákup akcií (pouhým) marginovým obchodem, nikoliv repo obchodem. Podmínky pro nucený prodej akcií dle článku 8.10 VOP byly splněny (hodnota marginu v den prodeje – 16. února 2007 – činila 93,26 %).
8) Podle znaleckého posudku zpracovaného znalcem Ing. Petrem Pelcem, Ph.D. mohl žalovaný prodat akcie podle článku 7.18 VOP (upravujícího pravidla nuceného prodeje cenných papírů koupených s využitím repo obchodu) bez pokynu žalobkyně pouze v případě, že hodnota akcie klesne na 670,42 Kč nebo níže.
9) Žalobkyně nebyla informována o tom, že koupě akcií byla uskutečněna formou marginového obchodu, v rozporu s článkem 8.10 VOP pak žalovaný žalobkyni ani neupozornil na to, že hodnota marginu je vyšší než 90 % stávající tržní hodnoty „jejích marginových cenných papírů stanovené jako závěrečný kurz těchto cenných papírů z předchozího obchodního dne“.
Odvolací soud nejprve vysvětlil, že samotným přijetím a realizací pokynu k nákupu akcií, byť ani k tomu nedošlo v souladu se smlouvou a zákonem, nebyla žalobkyni způsobena žádná skutečná škoda, neboť žalobkyně za své prostředky obdržela akcie v odpovídající hodnotě.
Nicméně pro projednávanou věc je specifické, že ve stejný den, kdy žalobkyně udělila pokyn k nákupu akcií, bylo žalovanému odňato povolení působit jako obchodník s cennými papíry. Je proto nutné vyřešit otázku, k jakým krokům byl žalovaný oprávněn, resp. povinen ve vztahu k akciím nakoupeným pro žalobkyni.
V souladu s § 145 odst. 3 zákona o podnikání na kapitálovém trhu mohl žalovaný – v rámci vypořádání pohledávek a závazků z poskytnutých investičních služeb – akcie prodat, a to ať už na základě pokynu klienta (žalobkyně), tak i bez něj (jestliže by byly splněny sjednané podmínky pro takový postup).
Odvolací soud proto posuzoval, zda k nucenému prodeji akcií (bez souhlasu žalobkyně) dne 16. února 2007 došlo v souladu s uzavřenou smlouvou; podmínky nuceného prodeje upravují články 7.18 VOP (v případě tzv. repo obchodů) a 8.10 (v případě marginového obchodování).
Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný byl oprávněn využít marginového obchodování pouze v případě, kdy klient (žalobkyně) neurčí jinak. Žalobkyně však projevila jednoznačně vůli provést obchod formou repo operace. Provedl-li žalovaný nákup formou marginu, porušil tím smlouvu; „následný nucený prodej akcií za podmínek článku 8.10 VOP nemůže jít k tíži žalobkyně“. Splnění podmínek pro nucený prodej dle článku 7.18 VOP „nebylo prokázáno“.
Tím žalovaný způsobil žalobkyni škodu odpovídající rozdílu mezi vloženými finančními prostředky ve výši 450.000 Kč a žalovaným posléze vyplacenou částkou 99.201 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže popsaných otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny (jde-li o první dvě otázky), resp., při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (dovolatelem citovaných) rozhodnutí Nejvyššího soudu (jde-li o otázku třetí). Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil, popřípadě zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle dovolatele napadené rozhodnutí závisí na vyřešení těchto otázek:
1) Co představuje skutečnou škodu zákazníka - vlastníka akcií přijatých k obchodování na burze, prodá-li obchodník s cennými papíry (na základě příkazní smlouvy, nemající charakter smlouvy o obhospodařování cenných papírů, jejímž předmětem je obstarání nákupu či prodeje akcií obchodníkem s cennými papíry na pokyn zákazníka) akcie patřící zákazníkovi za aktuální cenu na burze, je-li takový prodej v rozporu s uzavřenou smlouvou?
2) Je porušením povinností obchodníka s cennými papíry, který dle uzavřené smlouvy může realizovat koupi cenných papírů na dluh jak formou tzv. marginového obchodu (při kterém není povinnost zákazníka vrátit zapůjčené peněžní prostředky, poskytnuté na nákup cenných papírů, zajištěna zajišťovacím převodem koupených cenných papírů do vlastnictví věřitele, který poskytl úvěr či zápůjčku), tak i formou tzv. repo obchodu (při němž dochází k zajišťovacímu převodu vlastnictví k cenným papírům ve prospěch věřitele, který poskytl úvěr či zápůjčku), realizuje-li koupi cenných papírů formou (pro zákazníka výhodnějšího) marginového obchodu?
3) Aplikoval odvolací soud správně § 132 o. s. ř., odporují-li jím učiněné skutkové závěry provedeným důkazům, zejména jde-li o povinnost žalovaného zajistit koupi akcií pouze formou repo operace a nikoliv formou marginového obchodu?
Dovolatel je přesvědčen, že nuceným prodejem akcií (bez ohledu na to, zda k němu došlo v souladu s uzavřenou smlouvou či nikoliv) nemohl žalobkyni způsobit skutečnou škodu ve výši rozdílu mezi částkou, již žalobkyně předala dovolateli (450.000 Kč) a částkou, již dovolatel vrátil (po nuceném prodeji akcií) žalobkyni (99.201 Kč). Tento závěr by bylo možné přijmout pouze tehdy, kdyby dovolatel akcie prodal za nižší než tržní cenu. Ke dni 16. února 2007 vlastnila žalobkyně akcie, jejichž cena činila 684 Kč za jednu akcii; hodnota jí vlastněného majetku (akcií) se prodejem akcií (za tržní cenu) nezměnila; před prodejem akcií i po něm se rovnala počtu akcií jí vlastněných, násobených jejich tržní cenou, po odečtení závazků z úvěru poskytnutého na jejich nákup a ze zprostředkovatelské smlouvy. Závěr odvolacího soudu by bylo možné akceptovat pouze tehdy, kdyby tržní cena akcií byla ke dni jejich prodeje 808 Kč za jednu akcii. Tak tomu ovšem nebylo.
K výši skutečné škody (a povinnosti k její náhradě) dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. listopadu 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88 (uveřejněný pod číslem 25/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 3648/2011. Žalobkyni nemohla být způsobena skutečná škoda ve výši přesahující cenu věci (akcií) v době jejího poškození (nuceného prodeje), přičemž určující je tzv. cena obvyklá.
Dovolatel však podle svého přesvědčení při nuceném prodeji ani neporušil žádnou povinnost (a nebyl tak naplněn ani další znak případné odpovědnosti za škodu). Předně má za to, že podle uzavřené smlouvy mohl koupi akcií realizovat jak formou (obecného) marginového obchodu, tak i formou repo obchodu. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně požadovala, aby koupě byla realizována pouze formou repo obchodu; takový závěr nelze podle dovolatele činit ani z uděleného pokynu (dle kterého je „repo možné“, nikoliv nutné). Uzavřel-li odvolací soud opačně, postupoval v rozporu s § 132 o. s. ř. V této souvislosti dovolatel poukazuje na výklad § 132 o. s. ř. přijatý v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 946/2008, a ze dne 28. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013.
Navíc, i kdyby tomu tak bylo, marginový obchod, při němž nedochází k zajišťovacímu převodu vlastnického práva k zakoupeným akciím na věřitele poskytujícího úvěr na jejich koupi, je pro žalobkyni jakožto zákaznici výhodnější než repo obchod; proto nemohl realizací marginového obchodu (místo repo obchodu) porušit povinnosti plynoucí ze smlouvy.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěru, podle něhož jí dovolatel způsobil porušením svých povinností škodu. Zdůrazňuje, že její povinností nebylo právně kvalifikovat, zda jde o škodu skutečnou či ušlý zisk; to je věcí soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zhodnotil povahu celého obchodu, při němž nešlo o pouhou směnu peněz za akcie, ale žalobkyně se v jeho důsledku stala i dlužnicí z úvěru (ačkoliv k tomu nedala pokyn). Má za to, že porušením smlouvy byla již samotná koupě akcií; kdyby k ní nedošlo, nesnížil by se její majetek o žalovanou částku. I kdyby však vycházela jen z toho, že v rozporu se smlouvou byl až nucený prodej akcií, vznikla žalobkyni škoda v podobě ušlého zisku; cena akcií byla např. k 26. dubnu 2007 826 Kč za akcii. Jde-li o formu obchodu, žalobkyně (v prohlášení k repo operacím) jasně vyjádřila, že trvá na tom, aby pro obchody s cennými papíry na jejím účtu byly využívány repo operace; tím jednoznačně vyloučila užití marginového obchodování.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř.
Druhá dovolatelem předestíraná otázka nečiní dovolání přípustným již proto, že dovolatel při její formulaci pomíjí, že (dle všeobecných obchodních podmínek, jimiž se – mimo jiné – měl řídit vztah založený komisionářskou smlouvou) rozdíl mezi tzv. repo obchodem a marginovým obchodem nespočíval pouze v absenci zajišťovacího převodu práva k cenným papírům pořízeným (taktéž) z prostředků získaných na základě úvěru či půjčky, ale – jak plyne ze skutkových zjištění odvolacího soudu – i v odlišných podmínkách pro tzv. nucený prodej cenných papírů. Jinými slovy, dovolatel vychází z nesprávného (skutkovým zjištěním odporujícímu) předpokladu, že koupě akcií formou „běžného“ marginového obchodu byla pro žalobkyni bez dalšího výhodnější, a tudíž i přípustná.
Dovolání není přípustné ani pro řešení třetí (dovolatelem předkládané) otázky, a to již proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatel zaměňuje otázku výkladu a aplikace § 132 o. s. ř. (maje nesprávně za to, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy) s otázkou výkladu komisionářské smlouvy a pokynu žalobkyně ke koupi akcií (tedy s otázkou výkladu a aplikace § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; dále též jen „obch. zák.“), konkrétně pak, zda lze projev vůle žalobkyně obsažený v komisionářské smlouvě a v pokynu ke koupi akcií vykládat tak, že žalobkyně vyloučila možnost, aby akcie byly pořízeny formou běžného marginového obchodu. Takovou otázku však dovolatel Nejvyššímu soudu k řešení nepředestírá.
Dovolání je však přípustné (podle § 237 o. s. ř.) k vyřešení první dovolatelem předestřené otázky, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Podle § 443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před vznikem škody a po poškození. Při určení výše skutečné škody na věci se zásadně vychází z ceny věci v době poškození a nahrazena má být újma, jež spočívá ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, přičemž zmenšením majetkového stavu je již samotné poškození věci. Peněžitá náhrada tohoto úbytku je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit porovnáním ceny obvyklé, jakou věc měla bezprostředně před poškozením a jakou měla ve stavu po poškození. Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit (za všechna rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, uveřejněný pod číslem 123/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Jakkoliv odvolací soud výslovně neupřesňuje, zda jím přiznaná částka (350.799 Kč) je skutečnou škodou či ušlým ziskem, z obsahu napadeného rozhodnutí je zjevné, že odvolací soud považoval tuto částku (představující rozdíl mezi částkou, kterou žalobkyně předala dovolateli za účelem koupě akcií a částkou, kterou jí dovolatel po uskutečnění nuceného prodeje a vypořádání závazků vrátil) za skutečnou škodu vzniklou žalobkyni.
Odvolací soud však přehlédl, že skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před vznikem škody a po poškození a že při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození. Dovolateli je nutno přisvědčit, že nuceným prodejem akcií za tržní cenu se majetkový stav žalobkyně (zásadně) nezměnil.
Obecně platí, že prodá-li obchodník s cennými papíry akcie vlastněné zákazníkem a obchodované na evropském regulovaném trhu za tržní cenu (za cenu, za kterou se aktuálně obchodují na tomto trhu), majetkový stav zákazníka se nezmění; před prodejem vlastní akcie v určité hodnotě a po prodeji peněžní prostředky v téže hodnotě. Jinými slovy, prodejem akcií na evropském regulovaném trhu za tržní cenu, byť je tato („realizační“) cena nižší než cena, za kterou obchodník s cennými papíry akcie pro zákazníka v minulosti pořídil, nevzniká zákazníku skutečná škoda ve výši rozdílu mezi „pořizovací“ a „realizační“ cenou.
V této souvislosti Nejvyšší soud – s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci – vědomě pomíjí případné poplatky či odměny za uskutečnění obchodu; byl-li by takový obchod učiněn obchodníkem s cennými papíry v rozporu se smlouvou (uzavřenou se zákazníkem) či s právními předpisy, mohly by tyto poplatky či odměny samozřejmě představovat skutečnou škodu vzniklou vlastníku akcií. V projednávané věci však takovou škodu (v podobě zbytečně nebo nezákonně vynaložených poplatků či odměn) soudy neposuzovaly.
Na uvedeném závěru pak zásadně ničeho nemění ani okolnost, že část akcií zákazník obchodníka s cennými papíry pořídil na úvěr (poskytnutý obchodníkem s cennými papíry či třetí osobou). V tomto případě zákazník na jedné straně vlastní akcie o určité hodnotě, na straně druhé mu pak svědčí povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky (spolu se sjednaným úrokem či jinou odměnou). Po prodeji akcií za tržní cenu a vrácení poskytnutých peněžních prostředků zůstává jeho majetkový stav principiálně nezměněn; místo akcií a dluhu má peněžní prostředky ve výši rovnající se hodnotě akcií vlastněných před prodejem po odečtení závazků z úvěrové smlouvy. I v tomto případě Nejvyšší soud vědomě pomíjí (s ohledem na dosud zjištěné skutkové okolnosti projednávané věci) otázku případných poplatků, odměn či jiných nákladů souvisejících s touto transakcí.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že žalobkyni nuceným prodejem skutečná škoda ve výši 350.799 Kč nevznikla. Před nuceným prodejem (16. února 2007) vlastnila 2.500 akcií emitovaných společností PEGAS NONWOVENS SA, jejichž hodnotu „určoval“ evropský regulovaný trh s cennými papíry, na němž se s těmito akciemi obchodovalo (Burza cenných papírů Praha, a. s.), a současně jí svědčil závazek vrátit peněžní prostředky poskytnuté dovolatelem či třetí osobou na jejich koupi (spolu s úroky či jinou odměnou). Hodnotu jejího majetku tedy bylo možno vyjádřit jako rozdíl mezi cenou akcií a závazky ze smlouvy o úvěru (a dalšími závazky plynoucími z komisionářské smlouvy). Po nuceném prodeji akcií (dne 16. února 2007) za tržní cenu (za cenu „panující“ na regulovaném trhu s cennými papíry) a vypořádání závazků z úvěrové smlouvy a z komisionářské smlouvy se tato hodnota nezměnila.
Jinak řečeno, majetkový stav žalobkyně se nuceným prodejem akcií zásadně nezměnil; skutečná škoda tak žalobkyni (ve výši určené odvolacím soudem) v důsledku nuceného prodeje nevznikla.
V této souvislosti je třeba odmítnout tvrzení žalobkyně, že s koupí akcií na úvěr nesouhlasila; poskytla-li dovolateli 450.000 Kč, dala-li mu pokyn ke koupi 2.500 akcií, jejichž cena přesahovala 800 Kč za akcii, a uvedla-li v pokynu „repo možné“, souhlasila s tím, že chybějící peněžní prostředky na koupi akcií poskytne obchodník s cennými papíry, popř. třetí osoba. Nejvyšší soud na tomto místě nehodnotí, zda pokyn byl udělen v souladu se smlouvou a právními předpisy (a zda měl být realizován).
Výše řečené neznamená, že žalobkyni nemohla v důsledku nuceného prodeje (byl-li učiněn v rozporu se smlouvou) vzniknout škoda v podobě ušlého zisku (jak ostatně naznačuje ve vyjádření k dovolání, uvádějíc, že kdyby nedošlo k nucenému prodeji, mohla akcie následně prodat za mnohem vyšší cenu, když např. k 26. dubnu 2007 měla jejich tržní cena činit 826 Kč za akcii). Taktéž nelze vyloučit, že žalobkyni mohla vzniknout skutečná škoda v žalobou uplatněné výši, avšak v důsledku jiné (žalobkyní tvrzené) skutečnosti, např. v příčinné souvislosti s některým z tvrzených porušení povinností dovolatele při uzavírání komisionářské smlouvy, resp. při přijímání pokynu ke koupi akcií. Tak by tomu bylo zejména v případě, kdy – nebýt některého z tvrzených porušení smlouvy či právních předpisů – by k realizaci obchodu, v jehož důsledku se majetkový stav žalobkyně nepochybně zmenšil, vůbec nedošlo.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že součástí povinností dovolatele jako obchodníka s cennými papíry jednat čestně, kvalifikovaně a spravedlivě v nejlepším zájmu zákazníků bylo bezodkladně informovat žalobkyni o tom, že Česká národní banka s ním vede řízení, které může skončit rozhodnutím o odnětí povolení působit jako obchodník s cennými papíry [srov. § 15 odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném ke dni uzavření komisionářské smlouvy, resp. ke dni udělení pokynu ke koupi akcií]. Tím, zda tato skutečnost byla dovolateli známa dříve, než obdržel pokyn ke koupi akcií, se však soudy nezabývaly.
Taktéž je na místě poznamenat, že pokud by pokyn žalobkyně nebyl realizován dříve, než nabylo vykonatelnosti rozhodnutí České národní banky o odnětí povolení k činnosti obchodníka s cennými papíry, bylo povinností dovolatele učinit vše pro to, aby pokyn nebyl realizován a peněžní prostředky předané žalobkyní jí byly vráceny (§ 145 odst. 3 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném ke dni 18. prosince 2006). Ani touto okolností se přitom soudy nezabývaly [jakkoliv uzavřely, že pokyn byl realizován až 19. prosince 2006, z obsahu spisu – sdělení České národní banky ze dne 31. srpna 2007 – se však podává, že dovolatel pokyn předal smluvnímu obchodníkovi s cennými papíry dne 18. prosince 2006 v 11:08 hod., přičemž smluvní obchodník obchod realizoval na účet žalobkyně téhož dne v 11:09 hod.; dne 19. prosince 2006 došlo pouze k ohlášení transakce jako obchodu provedeného mimo regulovaný trh].
Jelikož právní posouzení věci, učiněné odvolacím soudem, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud – bude-li opětovně posuzovat soulad prodeje akcií bez pokynu žalobkyně (uskutečněného dne 16. února 2007) s komisionářskou smlouvou – posoudí, zda z komisionářské smlouvy či z pokynu žalobkyně lze učinit závěr, že žalobkyně vyloučila možnost realizovat koupi akcií formou marginového obchodu podle článku 8 VOP; v této souvislosti nepřehlédne ustanovení § 266 obch. zák. upravující výklad právních úkonů. Současně posoudí, zda dovolatel žalobkyni poskytl (k jejím žádostem) informaci o realizovaném obchodu a jeho formě (marginové operace), jakož i důsledky absence tzv. „margin call“ (viz články 8.9 a 8.10 VOP), jež žalobkyni znemožnila jakkoliv reagovat na klesající tržní cenu akcií (např. převodem „pozice“ k jinému obchodníkovi s cennými papíry a zvýšením svého „vkladu“, resp. zálohy), na majetkový stav žalobkyně.
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-