// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 16.10.2017

Podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku

Podmiňovalo-li ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku. Z formulace „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají.

Rozhodující pro posouzení, zdali strana ve smluvním vztahu je či není v postavení spotřebitele, je, zdali v tom smluvním vztahu vystupuje jako podnikatel a smluvní vztah se týká jeho podnikatelské činnosti.

V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že předmětnou smlouvou se žalobkyně zavázala pro žalovaného zveřejnit údaje o jeho firmě a nabízených produktech a službách v katalogu firem na internetových stránkách a žalovaný se zavázal za takto poskytnuté služby zaplatit smluvenou cenu. Jde tak o závazek týkající se podnikatelské činnosti žalovaného. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že určující pro posouzení, zda osoba v daném smluvním závazku vystupuje jako spotřebitel či nikoliv, je podnikání osoby v oboru, v němž podniká druhá strana smluvního závazku, je tudíž nesprávný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 705/2017, ze dne 19. 7. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy: § 261 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 11 C 76/2015-42, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 62.596 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 62.596 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o dílo uzavřené dne 15. 2. 2013 s odůvodněním, že žalovaný neuhradil ujednanou smluvní cenu za žalobkyní poskytované služby za období od 15. 2. 2014 do 15. 2. 2015, když smlouva byla ukončena výpovědí žalovaného ze dne 12. 2. 2014, skončila ale uplynutím druhého ročního období až k 15. 2. 2015.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 15. 2. 2013 žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu č. 130215142004, na základě které se žalobkyně zavázala pro žalovaného zveřejnit údaje o jeho firmě a nabízených produktech a službách v katalogu firem na internetových stránkách www.abc.cz a žalovaný se zavázal za takto poskytnuté služby zaplatit smluvenou cenu. Ve smlouvě bylo uvedeno, že součástí uzavřené smlouvy jsou obchodní podmínky uvedené na druhé straně smlouvy. Z čl. 5 Obchodních podmínek ABC Českého Hospodářství a. s. soud zjistil, že v případě nevypovězení smlouvy nejpozději dva měsíce před uplynutím ročního období od data spuštění služeb zůstává smlouva v platnosti, a to opakovaně vždy na další roční období. Cena služby za období prvního roku byla řádně zaplacena. Soud dospěl k závěru, že žalovaný výpovědí učiněnou dne 12. 2. 2014 smlouvu na období od 15. 2. 2014 do 15. 2. 2015 řádně nevypověděl, neboť podle obchodních podmínek byla možnost výpovědi dána do 15. 12. 2013. Soud dále zjistil, že žalobkyně dále plnila svůj závazek ze smlouvy i v období od 15. 2. 2014 do 15. 2. 2015. Za toto období trvání smlouvy vystavila žalobkyně fakturu, kterou žalovaný neuhradil. Smlouva byla ukončena výpovědí žalovaného ze dne 12. 2. 2014 a skončila uplynutím dalšího ročního období k 15. 2. 2015.

Po právní stránce soud prvního stupně posoudil smlouvu ze dne 15. 2. 2013 jako smlouvu uzavřenou dle ustanovení § 1721 a násl., § 1724 a násl. ve spojení s ustanovením § 2586 a násl., § 2631 a násl. a § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Automatickou prolongaci smlouvy uvedenou v čl. 5 Obchodních podmínek ABC Českého Hospodářství a. s. soud neposoudil jako absolutně neplatné ujednání, neboť dle názoru soudu nepředstavuje neodůvodněnou nevyváženost v neprospěch žalovaného, a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 62.996 Kč (jde o zjevnou nesprávnost, správně se jedná o částku 62.596 Kč) s příslušenstvím zamítl (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (druhý výrok).

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, ale jeho právní hodnocení správné není. S odkazem na § 3028 o. z. odvolací soud uvedl, že smluvní vztah vznikl v roce 2013 a protože se jedná o vztah vyplývající z obchodního práva, je třeba na něj vztáhnout zejména ustanovení § 262 odst. 1 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) a § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Při právním posouzení závazkového vztahu pak odvolací soud vycházel striktně ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, Cpjn 200/2013, uveřejněného pod číslem 102/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které bylo vydáno s ohledem na rozdílná rozhodnutí při posuzování smluv o propagaci reklamní plochy, které se uzavírají s fyzickými osobami (nepodnikateli). Protože žalovaný v tomto případě není podnikatelem v oboru, ve kterém podniká žalobkyně, je v tomto vztahu spotřebitelem, neboť si objednával pro firmu, jejímž je vlastníkem, propagaci na webových stránkách žalobkyně. S odkazem na uvedené stanovisko Nejvyššího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že automatické prodloužení doby trvání smlouvy představuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch žalovaného a toto ujednání je tedy neplatné ve smyslu ust. § 55 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za rozporné s judikaturou dovolacího soudu dovolatelka považuje především závěry odvolacího soudu o povaze uzavřené smlouvy a postavení účastníků.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka zejména v závěru odvolacího soudu, že se mezi účastníky nejedná o obchodní věc, když žalovaný ve smluvním vztahu není podnikatelem, ale spotřebitelem, přičemž odvolací soud návazně chybně aplikoval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, Cpjn 200/2013, uveřejněné pod číslem 102/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Žalovaný se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky posouzení právního postavení žalovaného v závazku s žalobkyní jako podnikatele. Dovolání je i důvodné.

Odvolací soud dospěl k závěru, že „žalovaný není podnikatelem v oboru, ve kterém podniká žalobkyně, je v tomto vztahu spotřebitelem, neboť si objednával pro firmu, jejímž je vlastníkem, e-propagaci na webových stránkách žalobkyně“.

Judikatura dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015) je ustálena v závěru, podle něhož vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník, Komentář I, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 466 a násl.).

Podmiňuje-li ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku. Z formulace „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005).

Rozhodující pro posouzení, zdali strana ve smluvním vztahu je či není v postavení spotřebitele, je, zdali v tom smluvním vztahu vystupuje jako podnikatel a smluvní vztah se týká jeho podnikatelské činnosti.

V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že předmětnou smlouvou se žalobkyně zavázala pro žalovaného zveřejnit údaje o jeho firmě a nabízených produktech a službách v katalogu firem na internetových stránkách www.abc.cz a žalovaný se zavázal za takto poskytnuté služby zaplatit smluvenou cenu. Jde tak o závazek týkající se podnikatelské činnosti žalovaného.

Právní závěr odvolacího soudu o tom, že určující pro posouzení, zda osoba v daném smluvním závazku vystupuje jako spotřebitel či nikoliv, je podnikání osoby v oboru, v němž podniká druhá strana smluvního závazku, je tudíž nesprávný.

Na projednávanou věc tedy nedopadá odvolacím soudem nesprávně aplikované stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, Cpjn 200/2013, uveřejněné pod číslem 102/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se týká smluv o propagaci reklamní plochy uzavřené se spotřebiteli.

Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články