// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 29.06.2017
K určitosti ujednání o opci na účastnické cenné papíry společnosti
Obchodní zákoník upravoval odměňování členů představenstva akciové společnosti zejména v § 66 odst. 2 a 3. Akciová společnost a člen jejího představenstva si mohli sjednat (jako složku odměny člena představenstva za výkon funkce) tzv. opci na účastnické cenné papíry společnosti, tj. právo člena představenstva nabýt za určitých okolností účastnické cenné papíry společnosti, zpravidla její akcie, a to při respektování pravidel určených jak posledně označenými ustanoveními, tak i ustanoveními § 161 a násl. obch. zák. (jež upravují podmínky, za nichž společnost může nabýt vlastní akcie).
K nabytí podkladového aktiva (zpravidla účastnických cenných papírů) je však vždy nutný právní titul. V případě, že opce je sjednána jako smlouva o smlouvě budoucí, je tímto titulem následně uzavřená smlouva o převodu podkladového aktiva (účastnických cenných papírů). Je-li opce sjednána jako smlouva o převodu podkladového aktiva s odkládací podmínkou, je právním titulem pro nabytí vlastnického práva k podkladovému aktivu (účastnických cenných papírů) přímo sjednaná opce.
Z požadavku určitosti právních úkonů plyne, že strany musí určit přinejmenším kdy, resp. za jakých podmínek vznikne členovi představenstva právo uplatnit opci, ohledně jakého podkladového aktiva se sjednává, tj. kolik a jakých účastnických cenných papírů takto může člen představenstva nabýt, a za jakou realizační cenu (výši ceny či způsob jejího určení). Jakkoliv to nebývá v praxi obvyklé a neodpovídá to ani obecnému pojetí opce, lze si představit i takové ujednání, podle něhož členovi představenstva vznikne právo na bezúplatné nabytí podkladového aktiva (účastnických cenných papírů). V takovém případě dohoda nemusí určovat výši realizační ceny, musí z ní však jasně plynout právo nabýt podkladové aktivum bezúplatně.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1738/2015, ze dne 30. 3. 2017
Dotčené předpisy:
§ 66 odst. 3 obch. zák. ve znění k 20. 8. 2008
§ 161 odst. 1 obch. zák. ve znění k 20. 8. 2008
Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou ze dne 7. září 2012 se žalobce domáhal zaplacení 200.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku porušení povinnosti žalované (plynoucí ze smlouvy o výkonu funkce člena představenstva) „umožnit“ žalobci nabýt akcie žalované.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2013, č. j. 73 Cm 144/2012-77, zamítl žalobu o zaplacení 200.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vyšel přitom zejména z toho, že:
1) Žalobce byl rozhodnutím jediného akcionáře žalované ze dne 19. srpna 2008 jmenován s účinností od 1. října 2008 členem představenstva žalované.
2) Základní kapitál žalované byl rozdělen na 100 kmenových akcií na jméno v listinné podobě o jmenovité hodnotě 20.000 Kč.
3) Žalobce a žalovaná uzavřely dne 20. srpna 2008 smlouvu o výkonu funkce (dále též jen „smlouva“), jejíž článek 4. 4. určoval: „Smluvní strany sjednávají, že po uplynutí 12 měsíců uspokojivého výkonu funkce bude členovi představenstva přiděleno opční právo na 660 zaměstnaneckých akcií společnosti“.
4) Žalobce dopisem ze dne 16. dubna 2012 uplatnil u žalované nárok na 5 akcií žalované. Žalovaná nárok žalobce odmítla.
5) Dopisem ze dne 14. srpna 2012 žalobce vyzval žalovanou k náhradě škody ve výši 21.331.000 Kč, způsobené porušením povinnosti vydat žalobci 5 akcií žalované.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že ujednání článku 4. 4. smlouvy je neplatné pro neurčitost podle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť z něj nelze zjistit, zda „opční právo mělo být přiděleno úplatně či bezúplatně“, akcie jsou specifikovány neurčitě a opční právo je „prakticky nerealizovatelné“. Zaměstnanecké akcie navíc zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), jako druh akcií neupravoval a jejich vydání nepřipouštěl.
Podle soudu prvního stupně opční právo lze sjednat pouze k akciím na majitele (jež žalovaná nevydala) a předpokladem pro „přidělení opčního práva“ bylo schválení opčního programu valnou hromadou (k tomu rovněž nedošlo).
Nehledě k uvedenému, žalobce neprokázal, že předpoklad pro „přidělení opce“, tj. uspokojivý výkon funkce, splnil.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé, změnil jej co do výše náhrady nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud provedl důkaz listinou označenou jako „důvěrný dokument“ ze dne 11. srpna 2008, z níž zjistil, že žalovaná (jednající místopředsedou představenstva) nabídla žalobci „pozici vedoucího útvaru financí, jejíž držitel zasedá v představenstvu“. Nabídla mu také odměny a benefity, mezi nimiž byl i „plán dlouhodobých pobídek (opční akcie), a to konkrétně po 12 měsících nepřerušeného zaměstnaneckého poměru zařazení do plánu dlouhodobých pobídek s opcí na 660 zaměstnaneckých akcií.“
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud „nevzal za prokázáno“, že článek 4. 4. smlouvy je neplatným ujednáním. Z listiny ze dne 11. srpna 2008 dovodil, že žalovaná „přislíbila“ žalobci zařazení do plánu dlouhodobých pobídek s opcí na 660 zaměstnaneckých akcií; jde však o pouhý příslib, nikoliv o opční smlouvu. Právo na koupi 5 akcií však žalobci mohlo vzniknout až uzavřením opční smlouvy a pouze opční smlouva by při splnění podmínek v ní sjednaných mohla založit povinnost žalované převést na žalobce 5 akcií žalované v důsledku jím uplatněného opčního práva. Tato smlouva však uzavřena nebyla, a nebyla tak prokázána „existence závazku žalované převést na žalobce 5 akcií“. Nedošlo-li k uzavření opční smlouvy, nepřichází v úvahu ani (žalobcem uvažovaná) aplikace § 268 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá ve vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a dále otázky, jíž odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá (jako dosud neřešené) otázku „podmínek zvýhodněného nabytí akcií na základě smluvního závazku mezi společností a třetí osobou“, nezbytnosti opční smlouvy a jejích náležitostí, a otázku odpovědnosti za porušení slibu podle § 3030 a § 3 odst. 2 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a dále – posuzováno podle obsahu dovolání – otázku pravidel výkladu právního úkonu (při jejímž řešení se odvolací soud podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu).
Podle přesvědčení dovolatele není ujednání článku 4. 4. smlouvy ani neplatné (jak dovodil soud prvního stupně), ani nepředstavuje „v podstatě nezávazný slib“, k jehož realizaci je zapotřebí uzavřít opční smlouvu (jak uzavřel odvolací soud). Opční právo je přednostním právem na nabytí věci či práva. Zákonná úprava nestanoví, že by podmínkou nabytí akcií ve prospěch oprávněné osoby – jejich úplatného či bezúplatného převodu – bylo předchozí uzavření opční smlouvy. Ani účastníci řízení si nic takového neujednali. K převodu akcií tak může dojít „standardně“ způsobem předpokládaným zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, tj. předáním a rubopisem, aniž by strany musely uzavírat opční smlouvu. Článek 4. 4. smlouvy nepředstavuje ani smlouvu o smlouvě budoucí (což „evokuje“ názor odvolacího soudu), neboť neobsahuje „takový projev vůle stran“.
Odvolací soud nerespektoval prioritu vůle stran při výkladu právního úkonu; k předpokládanému úmyslu smluvních stran vůbec nepřihlédl. V této souvislosti dovolatel poukazuje na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010. Při akceptaci názoru odvolacího soudu by se žalovaná mohla plnění sjednaného závazku vyhnout pouze tím, že „příslušnou smlouvu“ neuzavře.
Sjednaným opčním právem lze rozumět právo dovolatele rozhodnout se, zda „případné akcie“ žalované po splnění podmínky řádného výkonu funkce přijme či nikoliv. Článek 4. 4. smlouvy lze podle dovolatele vyložit tak, že při splnění podmínky uspokojivého výkonu funkce budou dovolateli „přiděleny“ akcie žalované, rozhodne-li se opci uplatnit.
Podle přesvědčení dovolatele označený článek smlouvy obsahuje všechny náležitosti nezbytné pro uplatnění nároku. Absenci ujednání o garantované pořizovací ceně akcií lze „snadno překlenout výkladem vůle účastníků smlouvy“. Garantovaná pořizovací cena akcií žalované v případě „uplatnění akciové opce dovolatelem měla odpovídat tržní ceně akcie v době vzniku nároku na akciovou opci, tj. k 1. říjnu 2009“.
Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že by byť jen „pouhý slib“ žalovanou nezavazoval a za jeho porušení nenesla následky. Odkazuje na § 3030 a § 3 odst. 2 písm. a) o. z. a dovozuje, že takový závěr je v rozporu s legitimním očekáváním žalobce.
Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru o neplatnosti článku 4. 4. smlouvy, poukazuje dovolatel na § 268 obch. zák., maje za to, že neplatnost přivodila žalovaná a odpovídá tudíž za škodu v důsledku toho vzniklou.
Žalovaná má dovolání za nepřípustné, jakož i nedůvodné. Ujednání článku 4. 4. smlouvy považuje pro neurčitost za neplatné. Zdůrazňuje, že dovolatel nesplnil ani předpoklad uspokojivého výkonu funkce, neboť společnost po dobu jeho působení negenerovala zisk, přičemž ztrátu žalované „kryl“ svými příspěvky ve výši 40.900.000 Kč a 14.890.000 Eur jediný akcionář. Poukazuje i na to, že dovolatel tvrzený nárok na nabytí akcií uplatnil až poté, kdy mu zanikla funkce člena představenstva (nikoliv již v době, kdy mu měl údajně vzniknout).
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné k řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky výkladu ujednání smlouvy o výkonu funkce o odměně člena představenstva akciové společnosti, spočívající v právu člena představenstva nabýt akcie společnosti za zvýhodněných podmínek.
S ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (§ 3028 a násl. o. z.), a zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), dále jen „z. o. k.“ (§ 775 a násl. z. o. k.), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a obchodního zákoníku, účinné ke dni uzavření smlouvy o výkonu funkce, tj. ke dni 20. srpna 2008.
Již na tomto místě pak Nejvyšší soud – s ohledem na podpůrnou argumentaci dovolatele – zdůrazňuje, že ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry); srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněného pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015.
1) K odměně za výkon funkce v podobě práva člena představenstva nabýt za určitých okolností účastnické cenné papíry společnosti.
Obchodní zákoník upravuje odměňování členů představenstva akciové společnosti zejména v § 66 odst. 2 a 3. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že si akciová společnost a člen jejího představenstva mohou sjednat (jako složku odměny člena představenstva za výkon funkce) tzv. opci na účastnické cenné papíry společnosti, tj. právo člena představenstva nabýt za určitých okolností účastnické cenné papíry společnosti, zpravidla její akcie, a to při respektování pravidel určených jak posledně označenými ustanoveními, tak i ustanoveními § 161 a násl. obch. zák. (jež upravují podmínky, za nichž společnost může nabýt vlastní akcie).
Opcí (z anglického „option“ = volba, právo volby) se v právní teorii zpravidla rozumí „instrument finančního trhu, na základě kterého má jedna smluvní strana (kupující, majitel opce) právo požadovat po druhé straně (prodávajícím, poskytovateli opce) koupi nebo prodej bazického instrumentu během nebo po uplynutí stanovené doby za předem dohodnutou cenu (realizační cena, tzv. „strike price“) a druhá strana má, je-li o to požádána první stranou (uplatnění opce), povinnost takový bazický instrument prodat nebo koupit“ (Bakeš, M.: Finanční právo. 5. uprav. vyd., Praha: C. H. Beck, 2009, s. 432).
Opce však nemusí být toliko „instrumentem finančního trhu“, resp. investičním nástrojem ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu; lze ji sjednat i mimo prostředí finančních trhů, a to i jako složku odměny člena představenstva akciové společnosti, kdy „bazický instrument“ či „podkladové aktivum“ představují zpravidla účastnické cenné papíry společnosti (většinou její akcie).
Právní teorie definuje kupní opční smlouvu (call opci) jako „smlouvu mezi kupujícím a prodávajícím, na základě které má kupující právo koupit podkladové aktivum (bazickou hodnotu) v den splatnosti (expirační doba) nebo později v den splatnosti za stanovenou realizační cenu a prodávající je povinen toto podkladové aktivum za stejných podmínek prodat, pokud kupující své právo uplatní“; srov. Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., a kol. Kurs obchodního práva – Právo cenných papírů, 5. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 374 (shodně v judikatuře rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. 2 Afs 58/2011, uveřejněný pod číslem 8/2012 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
Podstatou (smyslem) takového ujednání (opce), je-li složkou odměny členů představenstva, je motivovat členy představenstva, aby výkonem funkce přispěli k růstu společnosti a zvyšování tržní hodnoty akcií, tedy, aby se jim vyplatilo (díky růstu tržní ceny akcií) opci (právo na nabytí akcií) uplatnit. Opční plány mohou mít různou podobu, mohou být jak smlouvami o smlouvách budoucích (kdy členům představenstva vznikne při splnění sjednaných podmínek právo na uzavření smlouvy o převodu určeného počtu určitých účastnických cenných papírů, zpravidla akcií společnosti), tak již přímo smlouvami o převodu účastnických cenných papírů, jejichž účinnost je vázána na odkládací podmínku, že oprávněný (člen představenstva) své právo na nabytí cenných papírů (zpravidla v určité době a za splnění sjednaných podmínek) uplatní (k rozlišení srov. opět Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., a kol. Kurs obchodního práva – Právo cenných papírů, 5. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 375).
K nabytí podkladového aktiva (zpravidla účastnických cenných papírů) je však vždy nutný právní titul. V případě, že opce je sjednána jako smlouva o smlouvě budoucí, je tímto titulem následně uzavřená smlouva o převodu podkladového aktiva (účastnických cenných papírů). Je-li opce sjednána jako smlouva o převodu podkladového aktiva s odkládací podmínkou, je právním titulem pro nabytí vlastnického práva k podkladovému aktivu (účastnických cenných papírů) přímo sjednaná opce.
Z požadavku určitosti právních úkonů (§ 37 odst. 1 obč. zák.) plyne, že strany musí určit přinejmenším kdy, resp. za jakých podmínek vznikne členovi představenstva právo uplatnit opci, ohledně jakého podkladového aktiva se sjednává, tj. kolik a jakých účastnických cenných papírů takto může člen představenstva nabýt, a za jakou realizační cenu (výši ceny či způsob jejího určení). Jakkoliv to nebývá v praxi obvyklé a neodpovídá to ani obecnému pojetí opce (viz výše), lze si představit i takové ujednání, podle něhož členovi představenstva vznikne právo na bezúplatné nabytí podkladového aktiva (účastnických cenných papírů). V takovém případě dohoda nemusí určovat výši realizační ceny (stricto sensu nepůjde o opci ve smyslu výše uvedeném), musí z ní však jasně plynout právo nabýt podkladové aktivum bezúplatně.
Upravuje-li uvedené náležitosti vnitřní předpis společnosti schválený valnou hromadou, popř. usnesení valné hromady přijaté podle § 66 odst. 3 a § 187 odst. 1 písm. g) obch. zák., nemusí být obsaženy ve smlouvě o výkonu funkce (srov. § 66 odst. 3 obch. zák.).
2) K (ne)platnosti článku 4. 4. smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou.
Dovolateli lze přisvědčit, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených v § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy [jímž je i vztah mezi členem představenstva a společností – § 261 odst. 3 písm. f) obch. zák.] též v § 266 obch. zák. (srov. za mnohá rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, a ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněné pod čísly 35/2001 a 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nicméně neurčitost článku 4. 4. smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou nelze odstranit ani za využití shora uvedených výkladových pravidel.
Ze smlouvy nelze především zjistit, zda dovolateli mělo vzniknout právo na bezúplatné či úplatné nabytí akcií žalované. Jakkoliv žalobce v dovolání namítá, že „garantovaná pořizovací cena“ akcií žalované v případě uplatnění akciové opce měla odpovídat tržní ceně akcie v době vzniku nároku na akciovou opci, tj. k 1. říjnu 2009, jeho vlastní tvrzení, obsažená v žalobě, svědčí o tom, že ani on takto ujednání článku 4. 4. nechápal. Jinak by totiž nemohl výši jemu způsobené škody (tím, že na něj žalovaná nepřevedla 5 akcií) určit jako součin čistého obchodního majetku žalované k 1. lednu 2012 připadajícího na jednu kmenovou akcii žalované (tj. jednu setinu částky 426.620.000 Kč) a počtu jím požadovaných akcií (pět). Jinými slovy, sám dovolatel při stanovení výše škody, jež mu měla vzniknout tím, že na něj žalovaná nepřevedla 5 akcií, vycházel z toho, že uvedené akcie měl nabýt bezúplatně (v této souvislosti ponechává Nejvyšší soud stranou otázku, zda lze tržní cenu akcie ztotožňovat bez dalšího s podílem na čistém obchodním majetku připadajícím na tuto akcii). Na uvedeném nic nemění skutečnost, že se rozhodl žalobou uplatnit pouze malou část takto jím vypočtené škody.
Výkladem pak nelze dovodit ani to, jaké akcie měl dovolatel podle článku 4. 4. smlouvy nabýt. Ani jedna ze smluvních stran totiž nemohla vycházet z toho, že půjde o akcie již emitované v době uzavření smlouvy; ke dni uzavření smlouvy byl základní kapitál společnosti rozdělen na 100 kmenových listinných akcií na jméno, o jmenovité hodnotě 20.000 Kč. Vydala-li žalovaná společnost pouze 100 akcií, nemohla se dovolateli zavázat (a dovolatel nemohl předpokládat), že na něj převede 660 těchto akcií. Mělo-li jít o akcie, které teprve budou vydány, musela by smlouva určit jejich podobu, formu, druh a nominální hodnotu, jakož i celkový počet takto (nově) vydaných akcií. Tvrzení dovolatele, podle nichž mělo jít o akcie stejné podoby, formy, druhu i nominální hodnoty, jaké již měla společnost vydány (viz např. podání dovolatele ze dne 18. prosince 2012, na č. l. 41 až 48 spisu), odporuje jeho vyjádření při ústním jednání konaném před soudem prvního stupně dne 4. ledna 2013, podle kterého mělo 600 akcií představovat 5 % základního kapitálu „po restrukturalizaci a zvýšení základního kapitálu“. Při akceptaci jeho obou tvrzení by společnost musela emitovat celkem 12.000 akcií o nominální hodnotě 20.000 Kč, tedy zvýšit základní kapitál na 240.000.000 Kč. Takové závěry z ujednání článku 4. 4. smlouvy rozhodně neplynou.
Nehledě k tomu dovolatel přehlíží, že společnost nemohla v případě zvyšování základního kapitálu upsat vlastní akcie (§ 161 odst. 1 věta první obch. zák.) a nemohla se k tomu ani zavázat (s tím, že tyto akcie následně převede na dovolatele) ve smlouvě o výkonu funkce.
Ostatně tvrzení dovolatele o tom, že mělo jít o nově vydané akcie, je v rozporu s tím, že se nejprve domáhal vydání pěti ze sta již emitovaných akcií (tedy nikoliv toho, aby žalovaná nejprve zvýšila základní kapitál, emitovala nové akcie, tyto nabyla od upisovatele a následně je převedla na dovolatele), a poté stanovil výši jemu způsobené škody z částky představující čistý obchodní majetek žalované „připadající“ na pět ze sta emitovaných akcií. Ani dovolatel tedy při uplatnění nároku na náhradu škody nepočítal s tím, že by měly být emitovány nové akcie.
Podkladové aktivum není v článku 4. 4. smlouvy vymezeno natolik určitě, aby bylo možné za využití výkladových pravidel zjistit, co – jaké akcie – měl dovolatel nabýt.
S ohledem na výše uvedené již Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytné posuzovat určitost ujednání o předpokladu v podobě „uspokojivého výkonu funkce“, a uzavírá, že článek 4. 4. smlouvy není ani platnou smlouvou o smlouvě budoucí, z níž by žalované vznikl závazek uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu 660 akcií (což ostatně ani dovolatel netvrdí, dovozuje, že takový závazek ze smlouvy o výkonu funkce neplyne), ani platnou smlouvou o (podmíněném) převodu akcií, z níž by žalované vznikl závazek převést na dovolatele, uplatní-li opci, 660 akcií. Na základě citovaného článku smlouvy o výkonu funkce žalované nevznikl (nemohl vzniknout) závazek převést na dovolatele vlastní akcie, jehož porušením měla dovolateli vzniknout tvrzená škoda.
Jakkoliv § 3 odst. 2 písm. d) o. z. nelze v projednávané věci z důvodů výše popsaných aplikovat na právní vztahy vzniklé do 31. prosince 2013, Nejvyšší soud podotýká, že ani opačný úsudek by nevedl k úspěchu dovolatele. Jak shora vysvětleno, ujednání, o něž svůj nárok opírá, je natolik neurčité, že z něj závazek žalované převést na dovolatele pět ze sta vlastních kmenových akcií, jehož porušením měla dovolateli vzniknout žalobou uplatněná škoda, nelze dovodit.
Zbývá dodat, že neurčitost článku 4. 4. smlouvy nelze přičítat pouze jedné ze stran smlouvy, navíc jde o vadu, která byla od počátku zjevná oběma stranám; proto nepřichází v úvahu ani aplikace § 268 obch. zák.
Jelikož dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není dán, Nejvyšší soud, který neshledal ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř., dovolání žalobce zamítl podle § 243d písm. a) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“) – jejíž výše podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu činí 9.100 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a po připočtení 21 % daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce celkem 11.374 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-