// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 29.11.2016

Neplatnost dohody pro rozpor s § 196a obch. zák.

Pro posouzení, zda předmětná dohoda spadá pod režim ustanovení § 196a obch. zák., není rozhodné, že byla nazvána „rámcovou strategickou dohodou“, jestliže její obsah vykazuje znaky smlouvy o půjčce, když na jejím základě došlo k poskytnutí peněžních prostředků žalobkyně na účet právního předchůdce žalované a následně poskytnutá částka byla splácena, jednak přímo platbami od právního předchůdce žalované, jednak započtením pohledávek právního předchůdce žalované, které mu vznikly za žalobkyní. Nutnost vykládat smlouvy dle jejich obsahu a nikoli dle formálního označení vyplývá ze zásady bezformálnosti právních úkonů; z materiálního hlediska se tedy jednalo o smlouvu o půjčce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3794/2015, ze dne 6. 9. 2016

vytisknout článek




Dotčené předpisy: § 196a obch. zák.

Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. října 2014, č. j. 56 Cm 18/2012-124, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 5 509 675,62 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění.

Mezi žalobkyní (dříve dceřinnou společností právního předchůdce žalované) a právním předchůdcem žalované byla na počátku roku 2008 ústně uzavřena rámcová strategická dohoda, na základě které došlo k převodu částky 79 000 000 Kč z účtu žalobkyně na účet právního předchůdce žalované jakožto zálohy na úhradu zboží. Následnými vzájemnými zápočty pohledávek, které měl právní předchůdce žalované za žalobkyní, se uvedená dlužná částka snižovala a několikrát došlo k jejímu snížení i přímými platbami z účtu právního předchůdce žalované na účet žalobkyně. Předmětná dohoda byla uzavřena ústní formou na úrovni statutárních orgánů, přičemž jménem žalobkyně i jménem právního předchůdce žalované jednala tatáž osoba – M. H. Předmětná dohoda byla v roce 2008 a 2009 naplňována oběma stranami, neboť docházelo k jednotlivým zápočtům a platbám, které poskytnutou zálohu postupně snižovaly. Po provedení posledního zápočtu ze dne 18. srpna 2009 vyzvala žalobkyně právního předchůdce žalované dopisem ze dne 8. října 2009 k neprodlenému vrácení přeplatku ve výši nevyčerpané zálohy.

Soud prvního stupně dohodu posoudil jako platně uzavřenou a zaměřil se na posouzení doby jejího trvání. Z provedených důkazů totiž soud nevzal za prokázané, že předmětná dohoda byla uzavřena pouze na dobu, po kterou bude mít žalobkyně jediného akcionáře, jak tvrdila žalobkyně. Soud prvního stupně s tímto účastníky řízení seznámil. Žalobkyně v reakci na to navrhla opětovný výslech M. H., avšak jeho dodatečnou výpověď soud prvního stupně posoudil jako účelovou. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že předmětná dohoda stále trvá, neboť nedošlo k vyčerpání celé poskytnuté zálohy a nedošlo k ukončení dohody jiným relevantním způsobem. Na základě toho soud prvního stupně posoudil žalobu jako předčasnou a zamítl ji.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. května 2015, č.j. 6 Cmo 24/2015-161, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž uzavřenou dohodu posoudil jako platně uzavřený inominátní kontrakt, neboť byla poskytnuta záloha a protihodnotou mělo být vše, co souviselo s lihovinami (zápočty pohledávek právního předchůdce žalované za žalobkyní, které vznikly v souvislosti s poskytnutím zboží žalobkyni). Odvolací soud se ovšem neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně ohledně otázky trvání předmětné dohody. Jestliže nebylo prokázáno, že dohoda měla být platná pouze po dobu, kdy žalobkyně bude mít jednoho akcionáře, pak nebylo prokázáno, dokdy měla ústní dohoda platit. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že doba plnění nebyla ve smlouvě určena a žalobkyně jakožto věřitel tedy mohla dle § 340 odst. 2 obch. zák. požadovat plnění ihned po uzavření dohody a právní předchůdce žalované jakožto dlužník byl povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, co o to byl věřitelem požádán. Za žádost o splnění závazku pak odvolací soud považoval dopis ze dne 8. října 2009, kterým žalobkyně požadovala vrácení přeplatku. Nadto odvolací soud podotkl, že v dalším řízení před soudem prvního stupně bude třeba vyzvat žalovanou, aby tvrdila a prokázala skutečnosti svědčící její obraně, neboť dosud se soud prvního stupně při dokazování zabýval pouze samotnou existencí předmětné dohody.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dovolatelka v souladu s ust. §241a odst. 1 o. s. ř. uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Otázkou, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, je dle dovolatelky posouzení toho, zda předmětná rámcová strategická dohoda byla uzavřena platně. Odvolací soud se dle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže předmětnou dohodu posoudil jako platnou. Dovolatelka uvedla několik důvodů, pro které lze předmětnou dohodu považovat za neplatnou.

Prvním důvodem neplatnosti je dle názoru dovolatelky nedodržení způsobu jednání statutárního orgánu zapsaného v obchodním rejstříku. Dovolatelka uvedla, že dle zápisu v obchodním rejstříku byli za právního předchůdce žalované v době uzavření předmětné dohody oprávněni jednat vždy dva členové představenstva společně. Z průběhu dokazování, konkrétně z výslechu M. H., však vyplývá, že dohodu uzavřel sám se sebou, neboť byl členem statutárního orgánu jak žalobkyně, tak i právního předchůdce žalované. Dle názoru dovolatelky tedy nebyl dodržen způsob jednání statutárního orgánu právního předchůdce žalované, když za něj jednal pouze jeden člen představenstva – M. H., a předmětná dohoda je tak absolutně neplatná. Dovolatelka na podporu své argumentace uvedla několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil.

Dalším důvodem absolutní neplatnosti předmětné dohody je rozpor s § 196a obch. zák., neboť dle dovolatelky částka poskytnutá právnímu předchůdci žalované představovala půjčku, tedy spadá pod režim § 196a obch. zák., a valná hromada k jejímu uzavření nedala předchozí souhlas. Závěr o absenci souhlasu valné hromady vyplývá dle dovolatelky z dokazování, neboť M. H. ve své výpovědi výslovně uvedl, že k uzavření předmětné dohody neměl souhlas ani jedné z valných hromad. Dovolatelka v tomto směru odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k aplikaci a interpretaci § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., od níž se odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlil.

Pro případ, že by se na předmětnou dohodu neaplikovalo ust. § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., uvedla dovolatelka alternativní důvod neplatnosti dohody spočívající v jejím rozporu s ust. § 22 obč. zák., podle kterého nemůže zastupovat jiného ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelka poukázala, je třeba posuzovat to, zda právní úkon učiněný statutárním orgánem obstojí i z hlediska práva občanského, pokud se na něj nevztahují příslušná ustanovení obchodního zákoníku o střetu zájmů (§ 196a obch. zák.). Dle názoru dovolatelky v daném případě došlo ke střetu zájmů, jestliže za obě strany předmětné dohody jednala tatáž osoba, přičemž tyto strany byly v pozici věřitele a dlužníka. Pokud by tedy dohoda nebyla neplatná podle § 196a obch. zák., pak její neplatnost plyne ze skutečnosti, že byla uzavřena v rozporu s § 22 obč. zák., který se dle judikatury Nejvyššího soudu vztahuje i na jednání statutárního orgánu společnosti.

Poslední námitka dovolatelky míří na to, že předmětná dohoda není a ani nemohla být smlouvou ve smyslu § 43 obč. zák., jestliže ji uzavřela jedna a tatáž osoba „sama se sebou“. Dovolatelka k tomuto uvedla, že k uzavření smlouvy je třeba projevu vůle minimálně dvou odlišných osob, což se v daném případě nestalo.

Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že v celém rozsahu potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 196a odst. 1 obch. zák. společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.

Podle § 196a odst. 2 obch. zák. pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud řešil otázku platnosti smlouvy, kterou uzavřely právnické osoby, za které jednala jako jejich statutární orgán tatáž fyzická osoba, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a současně i důvodné, neboť odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci.

První dovolatelčina námitka se vztahovala k tomu, že při uzavření předmětné dohody nebyl dodržen způsob jednání statutárního orgánu zapsaný v obchodním rejstříku, což činí předmětnou dohodu neplatnou. Dovolací soud ve vztahu k této námitce dospěl k závěru, že právní posouzení věci soudy obou stupňů je neúplné, tudíž nesprávné, neboť jejich skutkové zjištění neumožňovalo učinit právní závěr o způsobu jednání statutárního orgánu podle obchodního zápisu v obchodním rejstříku a platnosti předmětné dohody. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že námitku neplatnosti dohody uplatnila žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně, avšak ani soud prvního stupně ani soud odvolací se jí nezabývaly a neprovedly důkaz výpisem z obchodního rejstříku právního předchůdce žalované (DRINKS UNION a.s.), jehož provedení je nezbytné k právnímu posouzení jednání statutárního orgánu právního předchůdce žalované a také k posouzení toho, zda předmětná dohoda byla uzavřena platně.

Druhá námitka dovolatelky se týkala neplatnosti předmětné dohody pro rozpor s ust. § 196a odst. 1 a 2 obch. zák.. Nejvyšší soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že předmětná dohoda spadá pod režim ustanovení § 196a obch. zák., neboť nehledě na to, že byla nazvána „rámcovou strategickou dohodou“, vykazuje její obsah znaky smlouvy o půjčce, když na jejím základě došlo k poskytnutí peněžních prostředků žalobkyně na účet právního předchůdce žalované a následně poskytnutá částka byla splácena, jednak přímo platbami od právního předchůdce žalované, jednak započtením pohledávek právního předchůdce žalované, které mu vznikly za žalobkyní. Nutnost vykládat smlouvy dle jejich obsahu a nikoli dle formálního označení vyplývá ze zásady bezformálnosti právních úkonů. Z materiálního hlediska se tedy jednalo o smlouvu o půjčce, přičemž při jejím uzavírání jednala za obě strany jedna a tatáž osoba – M. H.

K tomu, aby smlouva o půjčce uzavřená mezi dvěma společnostmi, jejichž jménem jedná tatáž osoba, která je členem představenstva jak jedné, tak i druhé strany, byla platná, vyžaduje § 196a obch. zák. předchozí souhlas valné hromady. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 21 Cdo 4124/2010. Vzhledem k tomu, že soudy posoudily předmětnou dohodu jako platně uzavřený inominátní kontrakt, který nespadá pod režim § 196a obch. zák., neučinily z provedeného dokazování žádné další skutkové závěry ohledně toho, zda byl předchozí souhlas valné hromady k uzavření dohody udělen.

Soudy obou stupňů pochybily a dopustily se nesprávného právního posouzení věci, přičemž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže předmětnou dohodu neposoudily jako smlouvu o půjčce spadající do režimu § 196a obch. zák. a toto ustanovení na danou věc neaplikovaly. V novém řízení by tedy soud měl učinit skutková zjištění ohledně toho, zda byl souhlas valné hromady k uzavření předmětné dohody udělen, a poté aplikovat § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. a posoudit, zda byly naplněny podmínky vyžadované tímto ustanovením a zda tedy byla předmětná dohoda platně uzavřena.

Další dovolatelčinu námitku týkající se aplikace § 22 obč. zák. považuje dovolací soud vzhledem k výše uvedenému za nadbytečnou. Na předmětnou dohodu je třeba aplikovat § 196a obch. zák, neboť se jedná o smlouvu o půjčce, která spadá pod režim citovaného ustanovení. Jak již Nejvyšší soud v minulosti několikrát uvedl, aplikace § 22 obč. zák. na jednání statutárního orgánu připadá v úvahu pouze v situacích, na které nedopadají příslušná ustanovení obchodního zákoníku o střetu zájmů (§ 196a obch. zák.). K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, který byl uveřejněn pod č. 87 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, a následnou konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 3694/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2314/2010, Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2322/2016 a další). Na daný skutkový stav tedy nelze § 22 obč. zák. aplikovat, neboť spadá pod ustanovení § 196a obch. zák..

Poslední dovolatelčinu námitku vztahující se k tomu, že předmětná dohoda nebyla vůbec uzavřena, neboť z povahy smlouvy jakožto dvoustranného právního úkonu vyplývá, že nelze, aby smlouvu uzavřela pouze jedna osoba „sama se sebou“, považuje dovolací soud za zcela nepřípadnou. Na obou stranách předmětné dohody stály dva odlišné subjekty, dvě akciové společnosti, přičemž jedna a tatáž osoba (M. H.) pouze jednala jménem těchto od sebe odlišných subjektů, avšak sama ze smlouvy zavázána či oprávněna nebyla.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to dle § 243 odst. 1 o. s. ř.,

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články