// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 29.11.2016

Posouzení včasnosti popěrného úkonu přihlášeného věřitele

Z žádného ustanovení insolvenčního zákona nelze dovodit, že by nevypořádané společné jmění manželů (ať již zaniklo z jakéhokoliv důvodu) bránilo některému z manželů podat insolvenční návrh, že by bránilo insolvenčnímu soudu jej projednat, rozhodnout o úpadku dlužníka a uskutečnit přezkumné jednání. Stejně tak z ničeho neplyne, že by takovou překážku měla založit okolnost, že k zániku společného jmění manželů došlo po zahájení insolvenčního řízení v případě, kdy je řízení vedeno vůči jednomu z manželů.

Z uvedeného se pro poměry dané věci podává, že skutečnost, že dosud nebylo skončeno dědické řízení zemřelého manžela dlužnice (v jehož rámci bude vypořádáno zaniklé společné manželů dlužnice a jejího manžela), nikterak nebrání tomu, aby v insolvenčním řízení dlužnice proběhlo přezkumné jednání.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 120/2014, ze dne 31. 8. 2016

vytisknout článek




Dotčené předpisy: § 192 odst. 1 IZ ve znění do 30. 3. 2011

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Usnesením ze dne 10. dubna 2014, č. j. KSPH 41 INS 14769/2010-B-22, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) odmítl popěrný úkon věřitele č. 6 Lukáše Edera (dále též „věřitel č. 6“) učiněný podáním ze dne 1. dubna 2014, kterým věřitel č. 6 popřel pohledávku přihlášeného věřitele č. 2 MAXELL Reality s. r. o. (dříve MAXIM Invest s. r. o., dále též jen „věřitel č. 2“).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Usnesením ze dne 10. února 2010 (správně 2011), č. j. KSPH 41 INS 14739/2010-A-14, zjistil úpadek dlužnice a jejího manžela Miroslava Edera a povolil řešení jejich úpadku oddlužením. Přezkumné jednání a schůze věřitelů byly svolány na 1. dubna 2011.

2/ Usnesením ze dne 23. listopadu 2012, č. j. KSPH 41 INS 14769-B-2, nařídil na 30. ledna 2013 nové přezkumné jednání a schůzi věřitelů poté, co – po úmrtí Miroslava Edera – vyloučil insolvenční řízení dlužnice k samostatnému projednání. Přitom vyšel ze závazného právního názoru, vyjádřeného v usnesení ze dne 9. září 2011, č. j. KSPH 41 INS 14739/2010, 3 VSPH 574/2011-B-24, jímž odvolací soud zrušil předchozí rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí podání věřitele č. 6 vydané ještě ve společném insolvenčním řízení obou manželů.

3/ Dne 30. ledna 2013 proběhlo přezkumné jednání.

4/ Dne 2. dubna 2014 bylo insolvenčnímu soudu doručeno podání věřitele č. 6 ze dne 1. dubna 2014 označené jako „popření pohledávky přihlášeného věřitele č. 2“.

Insolvenční soud, vycházeje z § 192 odst. 1 a § 200 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řízení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 31. března 2011, měl popěrný úkon věřitele č. 6 za opožděný a vadný, neboť byl doručen insolvenčnímu soudu až po přezkumném jednání a současně nebyl učiněn na předepsaném formuláři a neměl náležitosti žaloby.

K odvolání věřitele č. 6 Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu potvrdil.

Odvolací soud vyšel dále z toho, že na přezkumném jednání dne 30. ledna 2013 popřela pohledávku věřitele č. 2 pouze dlužnice, a to co do výše 378 372 Kč. Věřitel č. 6, přestože se přezkumného jednání zúčastnil, pohledávku věřitele č. 2 nepopřel. Popěrný úkon učinil až později, podáním ze dne 1. dubna 2014, doručeným insolvenčnímu soudu dne 2. dubna 2014.

S poukazem na čl. II bod 1. zákona č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud zdůraznil, že na danou věc s ohledem na zjištění úpadku dlužnice dne 10. února 2011, tedy přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dne 31. března 2011, nelze použít insolvenční zákon ve znění zákona č. 69/2011 Sb.

Pokračoval, že vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (jde o nález pléna Ústavního soudu uveřejněný pod č. 241/2010 Sb., jenž je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu), však ani před 31. březnem 2011 nebylo možné zcela a bez dalšího aplikovat předchozí znění insolvenčního zákona, které výslovně zapovídalo jednotlivým věřitelům popěrné právo, když tato úprava byla shledána Ústavním soudem protiústavní. Proto bylo třeba na popěrný úkon věřitele č. 6 nahlížet tak, že popěrné právo mu náleželo, a to bez ohledu na omezení a limity nově (od 31. března 2011) upravené v § 200 insolvenčního zákona.

V návaznosti na to odvolací soud uzavřel, že věřitel č. 6 mohl učinit svůj popěný úkon nejpozději na přezkumném jednání dne 30. ledna 2013, kterého se účastnil, avšak na něm pohledávku věřitele č. 2 nepopřel. To učinil až podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 2. dubna 2014. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že popěrný úkon věřitele č. 6 je opožděný.

K tomu dodal, že nesdílí názor věřitele č. 6 o irelevantnosti výsledků přezkumného jednání konaného dne 30. ledna 2013, neboť bylo nařízeno (a proběhlo) v souladu s insolvenčním zákonem a nebylo ani v rozporu s právními názory vyjádřenými v předchozím kasačním usnesení odvolacího soudu sen. zn. 3 VSPH 574/2011.

Závěrem odvolací soud podotkl, že pravost pohledávky věřitele č. 2 v rozsahu popřeném dlužnicí byla definitivně určena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2014, sp. zn. 102 VSPH 350/2013-133, dle něhož má věřitel určenou pohledávku za dlužnicí ve výši 72 312 Kč; ve zbytku ve výši 306 060 Kč byla žaloba zamítnuta.

Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 6 dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, že odvolací soud rovněž postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a požaduje, aby je Nejvyšší soud změnil tak, že popěrný úkon dovolatele se neodmítá.

Dovolatel především míní, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení otázky procesního práva, a to „zda v insolvenčním řízení, v němž byl podán návrh na oddlužení zpeněžením majetku, může proběhnout přezkumné jednání za situace, kdy manžel dlužníka zemřel před povolením oddlužení a schválením způsobu oddlužení a dědické řízení dosud nebylo ukončeno, a tudíž není pevně stanoven rozsah dlužníkova majetku“.

Podle dovolatele nelze do skončení dědického řízení rozhodnout o povolení a schválení oddlužení zpeněžením majetku dlužnice a také nemůže dojít k přezkoumání přihlášených pohledávek, jak konstatoval odvolací soud ve svém předchozím usnesení sen. zn. 3 VSPH 574/2011.

Současně dovolatel namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (s rozsudky ze dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, ze dne 14. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 1042/2012, a ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 671/2013, které jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – k dispozici též na webových stránkách Nejvyššího soudu) a Ústavního soudu (nálezy ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, a ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 940/13), když v napadeném rozhodnutí posoudil po právní stránce stejnou věc téhož účastníka v tomtéž řízení diametrálně odlišným způsobem (dospěl k opačnému závěru než v předchozím usnesení sen. zn. 3 VSPH 574/2011), aniž by tento svůj postup náležitě odůvodnil a vysvětlil. Tím podle dovolatele porušil jeho právo na spravedlivý proces nekonzistentním rozhodováním a rozhodl tak zcela nepředvídatelně.

Konečně dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud opomenul, že je pro dovolatele zcela bez významu výsledek incidenčního sporu vyvolaný popřením téže pohledávky dlužnicí, protože toto popření dlužnicí nemá vůbec žádný vliv na zjištění této pohledávky. Ta je pro účely insolvenčního řízení považována v celém přihlášeném rozsahu za zjištěnou a bude tudíž v tomto rozsahu uspokojována, a to i na úkor dovolatele a ostatních věřitelů. Dovolatel má tak za to, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku významu a dopadu rozhodnutí soudu v incidenčním sporu o pohledávce věřitele popřené dlužníkem, když za nesprávný má zejména závěr, že má takové rozhodnutí účinky i vůči věřitelům.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro řešení problematiky dovoláním předestřené, kterou se dovolací soud dosud nezabýval.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, a to ani dovolatelem vytýkaná nekonzistentnost rozhodování, jak je vysvětleno dále. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Nejvyšší soud předesílá, že odvolací soud správně vystihl, že se pro posouzení popěrného úkonu dovolatele včetně jeho včasnosti aplikuje insolvenční zákon ve znění do 30. března 2011, jak plyne z čl. II bodu 1. zákona č. 69/2011 Sb., neboť úpadek dlužnice (a jejího manžela) byl zjištěn dne 10. února 2011.

K otázce popěrného práva přihlášených věřitelů podle insolvenčního zákona před účinností zákona č. 69/2011 Sb., tedy před 31. březnem 2011, Nejvyšší soud zastává konstantní rozhodovací praxi, která vychází z usnesení ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněného pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že „jestliže přihlášený věřitel popřel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (241/2010 Sb.), avšak před jeho účinností (před 31. březnem 2011), mělo takové popření tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce a uplatní se na ně ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011. Obdobně to platí pro popření pravosti pohledávky jiného věřitele přihlášeným věřitelem při přezkumném jednání, jež se konalo v době od 31. března 2011 v insolvenčním řízení, v němž insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku před uvedeným datem“ (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sen. zn. 29 NSČR 51/2012, a ze dne 26. září 2012, sen. zn. 29 NSČR 54/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2013, pod číslem 116).

K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 33/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2014, pod číslem 134, doplnil, že „v době před vydáním nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, uveřejněného pod č. 241/2010 Sb., mohli věřitelé v insolvenčním řízení účinně popřít pohledávky jiných (rovněž přihlášených věřitelů) jen při přezkumném jednání. Věřitelům, kteří tak neučinili, označený nález Ústavního soudu nezaložil možnost dodatečného popření pohledávek, které již byly řádně přezkoumány.“

Výše uvedené judikatorní závěry se pak do poměrů projednávané věci promítají následovně. Přezkumné jednání proběhlo dne 30. ledna 2013 a posuzovaný popěrný úkon dovolatele byl insolvenčnímu soudu doručen dne 2. dubna 2014, zjevně tak nejde o popěrný úkon učiněný při přezkumném jednání (tedy včas).

Zbývá zodpovědět otázku, zda na závěru, že popěrný úkon dovolatele nemohl vyvolat zamýšlené účinky (a soudy proto nepochybily, když jej odmítly), může něčeho změnit námitka dovolatele, podle které přezkumné jednání konané dne 30. ledna 2013 bylo „právně irelevantní“.

Dovolatel tvrdí, že nelze nařídit a provést přezkumné jednání, dokud není ukončeno dědické řízení ve věci zemřelého manžela dlužnice, s jehož insolvenčním řízením bylo insolvenční řízení dlužnice původně spojeno, neboť do jeho skončení nebude přesně znám rozsah jejích závazků a majetku, když v předmětném dědickém řízení je vypořádáváno i společné jmění manželů.

Tuto výhradu Nejvyšší soud nesdílí. Z žádného ustanovení insolvenčního zákona nelze dovodit, že by nevypořádané společné jmění manželů (ať již zaniklo z jakéhokoliv důvodu) bránilo některému z manželů podat insolvenční návrh, že by bránilo insolvenčnímu soudu jej projednat, rozhodnout o úpadku dlužníka a uskutečnit přezkumné jednání. Stejně tak z ničeho neplyne, že by takovou překážku měla založit okolnost, že k zániku společného jmění manželů došlo po zahájení insolvenčního řízení v případě, kdy je řízení vedeno vůči jednomu z manželů.

Z uvedeného se pro poměry dané věci podává, že skutečnost, že dosud nebylo skončeno dědické řízení zemřelého manžela dlužnice (v jehož rámci bude vypořádáno zaniklé společné manželů dlužnice a jejího manžela), nikterak nebrání tomu, aby v insolvenčním řízení dlužnice proběhlo přezkumné jednání.

V této souvislosti nelze přehlédnout, že hlavním důvodem, pro který odvolací soud usnesením sen. zn. 3 VSPH 574/2011 zrušil předchozí rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí podání věřitele č. 6 ze dne 31. března 2011, bylo to, že insolvenční soud je vydal (a přezkumné jednání uskutečnil) v době, kdy mu ve vedení (společného) insolvenčního řízení dlužnice a jejího manžela bránil nedostatek podmínky řízení na straně jednoho z účastníků (zemřelého manžela dlužnice).

Poté, co insolvenční soud insolvenční řízení dlužnice vyloučil k samostatnému projednání, tato překážka odpadla (řízení je nyní vedeno pouze s jedním dlužníkem – Štefánií Ederovou), a již mu nic nebránilo v nařízení přezkumného jednání, svolání schůze věřitelů a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. A to přesto, že odvolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí předpokládal, že k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužnice dojde až po skončení dědického řízení po zemřelém manželu dlužnice.

Za dané situace tak odvolací soud v napadeném usnesení zcela správně uzavřel, že není žádného důvodu mít výsledky přezkumného jednání uskutečněného dne 30. ledna 2013 za irelevantní.

Z uvedeného zároveň vyplývá nedůvodnost námitky dovolatele, podle níž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu tím, že v napadeném rozhodnutí dospěl za shodné procesní situace k opačnému závěru ohledně přezkumného jednání. Závěr o tom, že přezkumné jednání konané dne 1. dubna 2011 nemělo proběhnout (a nevyvolalo předpokládané účinky), totiž odvolací soud v usnesení sen. zn. 3 VSPH 574/2011 přijal za jiné procesní situace, než která zde byla při posuzování popěrného úkonu dovolatele v návaznosti na přezkumné jednání ze dne 30. ledna 2013. Jak shora uvedeno, v prvním případě přezkumné jednání proběhlo v době, kdy manžel dlužnice, jehož insolvenční řízení bylo s insolvenčním řízením dlužnice v té době ještě spojeno, před jeho konáním zemřel a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení, tedy se uskutečnilo v situaci, kdy dalšímu pokračování ve (společném) insolvenčním řízení dlužníků bránil nedostatek jedné z podmínek řízení. Insolvenční soud, který tuto okolnost nevzal v potaz (a uskutečnil přezkumné jednání), tak řízení zatížil vadou. Přezkumné jednání dne 30. ledna 2013 naproti tomu proběhlo v době, kdy žádná taková překážka řízení nebyla (již v samostatně vedeném řízení vůči dlužnici) dána.

Dovolatel tak zjevně nesprávně interpretuje důvody, pro které měl odvolací soud přezkumné jednání z 1. dubna 2011 za právně irelevantní.

Vzhledem k tomu, že obstál závěr odvolacího soudu o tom, že popěrný úkon dovolatele byl opožděný, pokládá Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat zbývající dovolací námitkou (zpochybněním závěru odvolacího soudu o účincích výsledku incidenčního sporu vyvolaného popěrným úkonem dlužnice). Její posouzení totiž nemůže mít žádný vliv na důvodnost podaného dovolání. Nadto nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužnici a insolvenčnímu správci se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články