// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 24.11.2016

Aplikace norem občanského zákoníku podle § 262 odst. 4 obch. zák.

Obsah § 262 odst. 4, části věty první za středníkem, obch. zák. nelze interpretovat tak, že by snad připouštěl použití všech ustanovení občanského zákoníku lišících se od těch v zákoníku obchodním. Vždy je zapotřebí v konkrétní situaci pečlivě vážit, která norma směřuje ke skutečné ochraně nepodnikatele, přičemž ji není namístě zaměňovat s tou, jež se pro slabší stranu v daný okamžik zdá jednoduše mírnější.

Ustanovení § 642 obč. zák. přitom není možné považovat za ustanovení, jež primárně směřuje k ochraně spotřebitele ve shora vyjádřeném smyslu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, ze dne 4. 5. 2016

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
§ 262 odst. 4 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 642 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 54 C 166/2005-496, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 374.901,80 Kč spolu s 2,5% úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 7. 2005 do zaplacení (výrok I.), žalobu v části, jíž byl požadován úrok z prodlení z výše uvedené částky za období od 4. 3. 2005 do 8. 7. 2005, zamítl (výrok II.), rovněž zamítl vzájemný návrh vznesený žalovaným (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV. a V.) i účastníků (výrok VI.). Učinil tak s ohledem na skutečnost, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o dílo, kterou ze své vůle podřídili zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a od níž žalobkyně pro nespokojenost s činností žalovaného dne 18. 6. 2004 písemně odstoupila. Po zjištění, že tento její právní úkon obsahoval všechny zákonem vyžadované náležitosti, a po prokázání existence důvodů osvědčujících podstatné porušení předmětné smlouvy žalovaným ve smyslu § 345 odst. 1 a 2 obch. zák., shledal soud prvního stupně odstoupení platným. Uzavřel, že žalobkyni k uvedenému postupu opravňovalo prodlení na straně žalovaného, jenž své povinnosti neplnil řádně a včas, a přijetí odstoupení bylo nadto jím samotným potvrzeno. Došlo tak ke zrušení smlouvy podle § 344 obch. zák., pročež mají účastníci právo na vydání toho, co si navzájem poskytli, neboť právní důvod plnění odpadl. Pro neexistenci vzájemného vyúčtování stanovil obvodní soud výslednou hodnotu díla na základě znaleckého posudku a jejím odečtením od žalobkyní poskytnutých záloh určil výši bezdůvodného obohacení žalovaného ve smyslu § 451 ost. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), již je nyní povinen žalobkyni vydat. In eventum pak s odkazem na § 345 odst. 2 a 346 odst. 2 obch. zák. poznamenal, že odstoupení od smlouvy by jako platné obstálo i v případě závěru o nepodstatném porušení smlouvy žalovaným.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 29 Co 165/2014-523, ve výroku I. změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 374.901,80 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), zatímco ve výrocích III. – VI. je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně stran odstoupení žalobkyně od předmětné smlouvy za dostatečná, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením dané věci. S odkazem na ustanovení obchodního zákoníku, jimiž se z vůle účastníků vztah řídí, naznal, že v rámci uzavřené smlouvy o dílo nedošlo ke sjednání možnosti od ní odstoupit, a poněvadž žalobkyní předestřené skutečnosti nepředstavují důvody, pro něž je tak možné učinit, a nebyl ani dodržen postup vyžadovaný zákonem, nelze na právní úkon žalobkyně hledět jako na platný a mající hmotněprávní účinky. Odvolací soud proto napadený rozsudek v předmětné části změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího. Důvodnost svého podání pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, konkrétně v otázce platnosti jejího odstoupení od smlouvy o dílo. Předně má dovolatelka za to, že městský soud pochybil, jestliže na daný skutkový stav v intencích § 262 odst. 4 obch. zák. neaplikoval patřičná ustanovení občanského zákoníku – jmenovitě § 642 obč. zák. Dospěl-li by snad odvolací soud k závěru, že jeho uplatnění není v dovolatelčin prospěch, měl věc posoudit podle § 350 odst. 1 obch. zák. V případě, že by ani poté odstoupení platným neshledal, měl vztah účastníků hodnotit jako skončený dohodou. Dále žalobkyně namítá porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť odvolací soud, nahlížeje na předmětný skutkový stav odlišně od soudu prvního stupně, účastníky nepoučil ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., což vedlo k vydání překvapivého rozhodnutí. Závěrem se rovněž dovolává jeho nepřezkoumatelnosti pro nerespektování pravidel obsažených v § 157 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na uvedené proto navrhuje napadený výrok rozsudku Městského soudu v Praze buď změnit, nebo jej zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu ohledně neplatnosti odstoupení žalobkyně od smlouvy. Nesouhlasí s tím, že by snad napadené rozhodnutí bylo překvapivým či nepřezkoumatelným. Dovolání žalobkyně má proto za nedůvodné a navrhuje, aby bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Na podané dovolání lze ve smyslu citovaného ustanovení hledět jako na přípustné, neboť v něm žalobkyně nastiňuje otázku, jež doposud nebyla ve světle daných skutkových okolností dovolacím soudem řešena. Tou je, zda se nutnost aplikace norem občanského zákoníku podle § 262 odst. 4 obch. zák. vztahuje i na ustanovení upravující odstoupení od smlouvy o dílo obsažené v § 642 obč. zák.

Podle § 262 odst. 4, věty první, obch. zák. se ve vztazích podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Ze spisu je zřejmé, že ačkoliv byla smlouva mezi účastníky sjednána v rámci obchodního zákoníku a podřízena pravidlům v něm obsaženým, je žalobkyně nepodnikatelem ve smyslu shora uvedeného. Zásadním tedy je posoudit, zda § 642 obč. zák., jehož uplatnění se žalobkyně dovolává, je právě tím ustanovením směřujícím k ochraně spotřebitele, které má výše citovaná norma obchodního zákoníku na mysli. Obsah § 262 odst. 4, části věty první za středníkem, obch. zák. přitom nelze interpretovat tak, že by snad připouštěl použití všech ustanovení občanského zákoníku lišících se od těch v zákoníku obchodním. Vždy je zapotřebí v konkrétní situaci pečlivě vážit, která že norma směřuje ke skutečné ochraně nepodnikatele, přičemž ji není namístě zaměňovat s tou, jež se pro slabší stranu v daný okamžik zdá jednoduše mírnější. Nejvyšší soud se k předestřené otázce ve své rozhodovací praxi vyslovil toliko ve vztahu k úpravě promlčení, když s ohledem na okolnosti, pro něž byla zmiňovaná úprava do právního řádu České republiky přijata, konstatoval, že výkladem § 262 odst. 4, části věty první za středníkem, obch. zák. nelze dospět k závěru, že odůvodňuje aplikaci jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takový závěr je nutno odmítnout již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto vztahů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010). Od uvedených názorů Nejvyššího soudu netřeba se odchylovat ani v nyní souzené věci, a jelikož § 642 obč. zák. není možné považovat za ustanovení, jež primárně směřuje k ochraně spotřebitele ve shora vyjádřeném smyslu, nelze v tomto směru přisvědčit dovolatelčiným argumentům o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, jenž dle ní pochybil, neaplikoval-li normy občanského zákoníku.

Rovněž výtku překvapivosti napadeného rozhodnutí dovolací soud nepokládá za důvodnou, neboť ve své judikatuře dovodil, že překvapivým je takové rozhodnutí odvolacího soudu, jež nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, a jedná se tedy z pohledu předcházejícího řízení o originální posouzení projednávané věci, k němuž se účastník neměl možnost vyjádřit (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Přiklonil-li se však v předmětném sporu odvolací soud k argumentaci žalovaného obsažené v jeho odvolání, s níž se žalobkyně měla nepochybně možnost seznámit, nelze ve světle předestřeného napadený rozsudek považovat za překvapivý a nepředvídatelný, avšak toliko za pro žalobkyni nepříznivý (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3866/2014).

Rozdílně je však možné nahlížet na dovolatelčinu výtku ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nerespektování požadavků kladených na odůvodnění zákonem v § 157 odst. 2 o. s. ř. Povinnost soudu odůvodnit rozsudek způsobem tam zakotveným je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu. Dle § 157 odst. 2, části věty první před středníkem, o. s. ř. soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Podle věty druhé citovaného ustanovení pak musí dbát o to, aby bylo jeho odůvodnění přesvědčivé. Současně z něho musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně, jakož i právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom nemůže být naplněn za situace, kdy odůvodnění obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, či obdobně nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/2000). Nežádoucí je rovněž odůvodnění, z něhož nejsou důvody rozhodnutí soudu zřejmé pro jeho stručnost (k tomu obdobně srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96). Městský soud v Praze svůj závěr v napadeném rozsudku navzdory obtížné právní problematice, jíž posouzení platnosti odstoupení od smlouvy bezesporu je, vysvětlil toliko krátkým a obtížně vyložitelným pojednáním obsaženým v jediném stručném odstavci, přičemž se uspokojivě nevypořádal s obsáhlou argumentací soudu obvodního, jenž své úvahy postavené na pečlivě zjištěných skutkových okolnostech rozsáhle zdůvodnil. Účastníkům a v důsledku i dovolacímu soudu tak odepřel možnost seznámit se s úvahami, na základě nichž k odlišnému stanovisku dospěl (srovnej podrobněji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/14). Z předestřeného je zřejmé, že jeho strohé odůvodnění nemůže ve světle shora uvedeného obstát, pročež je možné mít napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.

Lze tedy uzavřít, že řízení bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, zároveň došlo k nesprávnému právnímu posouzení, a dovolání tak bylo podáno důvodně. Jelikož však vytčené nedostatky právního posouzení nelze zhojit změnou rozhodnutí podle § 243d písm. b) o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu a k vrácení věci v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články