// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 15.11.2016

Uložení povinnosti zdržet se nekalosoutěžního jednání dle § 53 ObchZ

Předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého nekalosoutěžního jednání dle § 53 obchodního zákoníku je prokázání závadnosti takového jednání.

Pokud v posuzované věci má být žalované uložena povinnost zdržet se pořádání předmětného veletrhu, je třeba prokázat, že závadným, resp. nekalosoutěžním, je samotné pořádání veletrhu žalovanou. Toto však prokázáno nebylo, pořádání veletrhu žalovanou není závadným stavem ve smyslu § 53 obchodního zákoníku, nýbrž nezávadným důsledkem případného (bylo-li by prokázáno) nekalosoutěžního jednání při získávání zakázky na pořádání veletrhu. Nelze proto vyhovět uplatňovanému nároku na zdržení se pořádání předmětného veletrhu ze strany žalované, protože nesměřuje k odstranění závadného stavu způsobeného nekalosoutěžním jednáním.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4995/2014, ze dne 31. 8. 2016

vytisknout článek




Dotčené předpisy: 
§ 44 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 53 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: nekalá soutěž; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2013, č. j. 32 Cm 98/2012-106, zamítl žalobu s návrhem, že žalovaná je povinna zdržet se pořádání veletrhu s názvem AQUA-THERM se zaměřením na vytápění, ventilaci, klimatizační, měřící, regulační, sanitární a ekologickou techniku v České republice a na Slovensku (výrok pod bodem I), zamítl žalobu s návrhem, že žalovaná je povinna zdržet se užívání uvedených telefonních čísel a nakládat s nimi, nejde-li o jejich převod žalobkyni (výrok pod bodem II), zamítl žalobu s návrhem, že žalovaná je povinna převést předmětná telefonní čísla žalobkyni (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).

Soud zjistil, že mezi účastníky řízení nebyl sporný soutěžní vztah, sporná nebyla ani skutečnost, že veletrhy AQUA-THERM pořádala žalobkyně ve spolupráci s rakouskou společností Reed Messe Wien GmbH, jež je majitelem mezinárodní ochranné známky č. 462636 ve znění „AQUA-THERM“, a dále ochranné známky Společenství č. 665034 ve shodném znění, a která opakovaně, na základě smluv o využití ochranné známky, poskytla žalobkyni právo k využití ochranné známky ve znění „AQUA-THERM“ a know-how za účelem pořádání těchto veletrhů. Nesporným zůstalo také tvrzení žalobkyně, že žalovaná v termínu 12. – 15. února 2013 uspořádala v Nitře na Slovensku veletrh pod názvem AQUA-THERM, a to na základě smluvního vztahu se společností Reed Messe Wien GmbH. Mgr. M. D., dřívější zaměstnanec žalobkyně, je nyní jednatelem a jediným společníkem žalované. Tato společnost byla zapsána do obchodního rejstříku 21. července 2010.

Na základě listiny ze dne 13. června 2012 soud zjistil, že došlo k ukončení spolupráce mezi společností Reed Messe Wien GmbH a žalobkyní ohledně pořádání veletrhu AQUA- THERM na území Slovenské republiky.

Soud měl dále za nesporné, že žalobkyně vlastní databázi, na jejímž obsahu se podílel Mgr. D. po dobu svého pracovního poměru ve společnosti žalobkyně, tedy po dobu 19 let. Z pracovní smlouvy Mgr. D. soud zjistil, že neobsahuje konkurenční doložku. V řízení bylo dále zjištěno, že Ing. J. D. byl od 17. června 1992 do 7. října 2012 jednatelem žalobkyně a byl též jejím společníkem s podílem 25 %.

Dle soudu prvního stupně žalobkyně neprokázala své tvrzení o tom, že by žalovaná zneužila ve prospěch svého podnikání obchodní tajemství žalobkyně, které měla tvořit databáze klientů a kontaktů, ani skutečnost, že se na ukončení smluvního vztahu s rakouským partnerem aktivně podílela žalovaná společnost. Soud z výslechu svědkyně M. J. i F. K. nedospěl k závěru, že by si žalobkyně dostatečně chránila své obchodní tajemství ve smyslu § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), když dle výpovědi pana K. nebyla databáze speciálně zaheslovaná či jinak ošetřena a každému pracovníkovi žalobkyně, který měl na svém serveru k dispozici databázi, se stačilo přes své heslo přihlásit do počítače a měl k těmto databázím přístup. Soud rovněž nezjistil, že by údaje v databázi nebyly v příslušných kruzích běžně dostupné. Tyto kontakty byly dohledatelné i jinak, např. z katalogů, které byly veřejně dostupné, případně pokud někdo pravidelně dlouhodobě navštěvoval veletrh, mohl kontakty získat přímo od účastníků.

Soud poukázal na skutečnost, že i kdyby žalobkyně prokázala tvrzené skutečnosti, nebyl by na místě zdržovací nárok formulovaný způsobem, jak žalobkyně požaduje, neboť rozhodnou roli v tom, který ze subjektů bude zmíněný veletrh pořádat, zaujímá třetí osoba a je jen na její vůli, že k uspořádání veletrhu na Slovensku zvolila žalovanou. Pokud rakouská společnost odstoupila platně od smlouvy o pořádání veletrhů s žalobkyní již k 13. červnu 2012, je žalovaná oprávněna na základě smlouvy veletrh uspořádat. Zdržovací nárok, tak jak jej žalobkyně formulovala, by se přímo dotkl práv dalšího subjektu, který není účastníkem tohoto řízení. Pokud žalobkyně spatřuje v jednání svého bývalého zaměstnance, popřípadě jednatele nekalé praktiky ve prospěch žalované, měla volit jiné prostředky ochrany.

Soud zamítl rovněž návrh žalobkyně, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se užívání uvedených telefonních čísel a nakládání s nimi, nejde-li o jejich převod žalobkyni, a aby žalovaná převedla telefonní čísla žalobkyni. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že Ing. D. převedl předmětná telefonní čísla. Soud zjistil, že k převodu došlo v době, kdy byl Ing. D. stále jednatelem žalobkyně, a dospěl k závěru, že pokud tak učinil s úmyslem v budoucnu žalobkyni poškodit, nelze toto jednání přičítat žalované. Soud připomněl, že obchodní zákoník zná prostředky, jak se vypořádat s bývalými jednateli, kteří nepostupovali s péčí řádného hospodáře či způsobili škodu. Pokud Ing. D. převedl telefonní čísla v rozporu se zájmy žalobkyně, jedná se o vztah mezi žalobkyní a Ing. D. postižitelný z jiných právních titulů.

Nad rámec uvedeného soud doplnil, že i kdyby bylo tvrzené užívání telefonních čísel kvalifikováno jako jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, nebylo by toto jednání způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům (žalobkyni) nebo spotřebitelům, a proto by nebyly kumulativně naplněny všechny znaky generální klauzule nekalé soutěže. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by předmětné telefonní číslo bylo natolik podstatné pro podnikání žalobkyně, a jeho neužívání žalobkyní, resp. užíváním jinými subjekty, byť ve spojení s pořádáním veletrhu AQUA- THERM, by tak bylo způsobilé přivodit žalobkyni újmu, která by se projevila v její majetkové, popřípadě i nemajetkové sféře. Podle soudu prvního stupně neměla telefonní čísla v žádném případě takový význam, že by jejich další užívání mohlo být kvalifikováno jako nekalosoutěžní jednání nebo ohrožení obchodního tajemství žalobkyně. Ing. D. i Mgr. D. ve společnosti žalobkyně působili řadu let a kontakty, které považuje žalobkyně za svoje obchodní tajemství, si sami svojí činností postupně vytvořili. Soud dále zjistil, že v informacích pro zájemce o účast na AQUA-THERM Praha 2007 pořádaných žalobkyní byla uvedená čísla byla 224 218 403, 224 213 95, 224 213 033 a 224 218 312.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2014, č. j. 3 Cmo 455/2013-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Dle odvolacího soudu měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu, uvedená zjištění i odvolací soud pro své rozhodnutí převzal a plně z nich vycházel. Odvolací soud se ztotožnil i s výsledným právním hodnocením, pokud soud prvního stupně uzavřel, že vytýkané jednání žalované nelze považovat za jednání nekalé soutěže.

Z hlediska posouzení jednání žalované z titulu ochrany proti jednání v nekalé soutěži dle § 44 obchodního zákoníku dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k tomu, že ve vztahu k naplnění první podmínky generální klauzule nekalé soutěže, soutěžního vztahu mezi účastníky, byla tato splněna. Odvolací soud dále neměl pochyb o tom, že žalobkyní tvrzené jednání žalované (v případě, že by je žalobkyně prokázala a bylo by možno je žalované přičíst) je způsobilé přivodit žalobkyni újmu v možnosti jejího uplatnění jako pořadatele veletrhu. Jednání žalované ovšem odvolací soud nevyhodnotil jako jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. Odvolací soud dovodil, že jednání spočívající v pořádání veletrhu pod názvem AQUA-THERM v Nitře na Slovensku, za situace, kdy bylo prokázáno, že spolupráce mezi žalobkyní a společností Reed Messe Wien GmbH byla ukončena, nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. Je pouze na vůli jmenované rakouské společnosti, komu umožní pořádání předmětných veletrhů. Výsledkem tohoto soudního řízení nemůže být – proti její vůli - návrat pořádání veletrhu žalobkyni. Dle odvolacího soudu je též podstatné, a v tom spatřuje nepřípadnost žalobkyní uplatňovaného nároku pod bodem I, že byť žalobkyně tvrdila, že požaduje odstranění závadného stavu vzniklého v důsledku nekalé soutěže žalovaného, uplatnila nárok zdržovací, jenž by měl jednou pro vždy žalovanou vyloučit z možnosti v budoucnu uvedený veletrh pořádat. Předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého jednání – krom zjištění soudu, že je uložení takové povinnosti do budoucna nezbytné, tedy že takové závadné jednání trvá nebo hrozí - je prokázání závadnosti tohoto jednání (zde tedy, že jde o jednání nekalé soutěže). Odvolací soud dospěl k závěru, že skutečnost, že aktuálně je to žalovaná, kdo veletrh pořádá z vůle rakouské společnosti, není sama o sobě jednáním nekalé soutěže. Není samo o sobě v rozporu s dobrými mravy soutěže, že žalovaná veletrh podle smluv s třetí osobou, vlastníkem známky a know-how, pořádá a je proto vyloučeno, aby žádaná povinnost byla žalované uložena.

Žalobkyně dle názoru odvolacího soudu neprokázala, že by jednání spočívající v převodu předmětných telefonních čísel Ing. D. na sebe a poté na žalovaného, bylo možno jako rozporné s dobrými mravy přičíst žalované. Ing D. předvedl předmětná čísla v době, kdy byl zapsaným společníkem a jednatelem žalobkyně, nikoli žalované. Žalobkyně nezpochybnila platnost nově uzavřených smluv na předmětná čísla a ani neprokázala, že by Ing. D. nebyl oprávněn tuto změnu provést.

Odvolací soud uzavřel, že za stavu, kdy nelze dovodit protiprávnost jednání jmenovaného, pokud následně převedl čísla žalované, a protiprávnost pro stav, kdy čísla užívá nyní žalovaná, nelze shledat rozpor s dobrými mravy soutěže a závadný stav v tom, že žalovaná je uživatelkou předmětných telefonních čísel. Jestliže Ing. D. nejednal jako jednatel v zájmu žalobkyně, měla k dispozici jiné právní prostředky k nápravě uvedeného stavu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým napadla tento rozsudek v plném rozsahu. Dovolatelka uvádí, že právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné. Dle ní nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena otázka, zda uzavření smluvních vztahů rušitele s třetí osobou brání uplatnění zdržovacích (odstraňovacích) nároků dotčených soutěžitelem.

Dle dovolatelky Ing. D. z titulu své pozice ve společnosti žalobkyně porušil povinnosti z licenčních (franchisových) smluv uzavřených s rakouskou společností a umožnil jí od těchto smluv odstoupit, přičemž žalovaná společnost následně uzavřela vlastní smluvní vztah se společností Reed Messe Wien GmbH. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně), kterým nevyhověl žalobnímu návrhu, a to v zásadě s odůvodněním, že je věcí společnosti Reed Messe Wien GmbH, s kým uzavře smluvní vztah ohledně pořádání veletrhu AQUA-THERM, a pokud se tato společnost rozhodla pro žalovanou, nelze jí v pořádání veletrhu bránit s poukazem na předcházející nekalosoutěžní jednání. V důsledku tohoto hodnocení dále nebyly dle názoru dovolatelky prováděny důkazy, které předložila k prokázání vlastního nekalosoutěžního jednání. Dovolatelka tak soudu vytýká, že předmětnou věc nesprávně právně posoudil.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že do rozsudku uvedl, že „je pouze na vůli jmenované rakouské společnosti, komu umožní pořádání předmětných veletrhů, výsledkem tohoto soudního řízení nemůže být – proti její vůli – návrat pořádání veletrhu žalobci“, a to i přesto, že nikdy nežádala, aby pořádání veletrhů bylo navráceno žalobkyni. Pouze namítala, že žalovaná nenavázala smluvní vztah s rakouskou společností za soutěžních (tržních) podmínek, nýbrž v důsledku nekalých pletich vůči žalobkyni. Dovolatelka je přesvědčena, že nekalé soutěžní jednání nepřestává být nekalým, jestliže do vztahů mezi soutěžiteli vstoupí třetí osoba, která je jinak oprávněna svobodně si vybrat smluvního partnera. Taková interpretace by měla pro efektivitu právní úpravy nekalé soutěže fatální důsledky.

Dovolatelka dále v reakci na závěr odvolacího soudu, že „skutečnost, že aktuálně je to žalovaný, kdo veletrh pořádá z vůle rakouské společnosti, není sama o sobě jednáním nekalé soutěže“, konstatuje, že pořádání veletrhu žalovanou jistě samo o sobě není nekalosoutežním jednáním, ale jedná se o závadný stav ve smyslu § 53 obchodního zákoníku, který je třeba odstranit. K vlastnímu nekalosoutěžnímu jednání došlo dříve a spočívalo v konspiračním jednání zúčastněných osob směřujícím ke zmaření podnikání žalobkyně za účelem získání výhody pro sebe.

Dovolatelka se dále neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že „není samo o sobě v rozporu s dobrými mravy soutěže, že žalovaný veletrh podle smluv s třetí osobou, vlastníkem známky a know-how, pořádá“, když z něj dovozuje výklad o tom, že v případě, kdy rušitel uzavře smluvní vztah se zákazníkem soutěžitele, kterého mu předtím odlákal, ztrácí dotčený soutěžitel nároky z nekalosoutěžního jednání, a to bez ohledu na intenzitu nekalosoutěžních prostředků, které rušitel předtím použil.

Dovolatelka rovněž neshledává nepřípadnost svého žalobního návrhu jen proto, že zdržovací nárok „by měl jednou pro vždy žalovaného vyloučit z možnosti v budoucnu uvedený veletrh pořádat“. Tato otázka nebyla podle dovolatelky rovněž v praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatelka argumentuje tím, že soudní praxe formuluje zdržovací výroky zpravidla bez časového omezení, přičemž je vždy představitelné, že se v budoucnu změní právní poměry tak, že zdržovací povinnost se dostane do rozporu s hmotněprávními poměry. To je však dle dovolatelky otázka mezí materiální právní moci rozsudku, nikoli něco, co by mělo diskvalifikovat žalobní návrh jako takový. Žalobkyně odvolacímu soudu rovněž vytýká, že i kdyby byl uplatňovaný žalobní nárok nepřípadný, měl soud možnost přiznat žalobkyni méně, než žádala, případně ji vyzvat, aby žalobní návrh odpovídajícím způsobem upravila sama.

Nakonec dovolatelka namítá, že odvolací soud nereagoval na její námitku vůči rozhodnutí soudu prvního stupně, který nepřiznal žalobkyni druhý uplatňovaný nárok s tím, že „z provedeného dokazování nevyplývá, že by toto telefonní číslo bylo natolik podstatné pro podnikání žalobce a jeho neužívání žalobcem, resp. užívání jinými subjekty byť ve spojení s pořádáním veletrhu AQUA-THERM by tak bylo způsobilé přivodit žalobci újmu, která by se projevila v jeho majetkové, popřípadě i nemajetkové sféře“. Dovolatelka tvrdí, že v odvolání v tomto směru podrobně argumentovala včetně námitky, že nebyla soudem poučena o tom, že předmětné skutečnosti neprokázala. Odvolací soud pak dle dovolatelky, aniž by se s námitkou či argumenty žalobkyně vypořádal, uzavřel, že neprokázala, že by jednání spočívající v převodu telefonních čísel (…) Ing. D. na sebe a poté na žalovanou, bylo možno jako rozporné s dobrými mravy přičíst žalované. Dovolatelka argumentuje, že odvolací soud nevyhověl žalobnímu návrhu z jiného důvodu než soud prvního stupně a se svým názorem ji přímo ani nepřímo neseznámil a ani ji nedal poučení dle § 118a o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo nesprávnost skutkových zjištění.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Dovolatelka vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I.

Neučinila tak však v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III. Dovolatelka v této části dovolání namítala, že odvolací soud pochybil, když v otázce vyvedení telefonních čísel ze společnosti žalobkyně žalobkyni stejně jako soud prvního stupně nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř.

V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.

Vzhledem k tomu, že dovolání bylo v této části odmítnuto, nebylo možno k této námitce přihlížet ani jako k namítané vadě řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud však shledal dovolání žalobkyně přípustným v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. Dovolací soud totiž skutečně dosud neřešil otázku, zda uzavření smluvních vztahů rušitele s třetí osobou brání uplatnění zdržovacích nároků dotčeným soutěžitelem.

Dovolání však není v tomto rozsahu důvodné.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaná se nedopustila nekalosoutěžního jednání a navíc že žalobkyní uplatňovaný nárok pod bodem I je nepřípadný. Odvolací soud doplnil, že byť žalobkyně požadovala odstranění závadného stavu, vzniklého v důsledku nekalé soutěže žalované, uplatnila nárok zdržovací, jenž by měl jednou pro vždy žalovanou vyloučit z možnosti v budoucnu uvedený veletrh pořádat. Soud zdůraznil, že jedním z předpokladů pro uložení povinnosti zdržet se určitého jednání je prokázání závadnosti tohoto jednání. Soud má za to, že skutečnost, že aktuálně je to žalovaná, kdo veletrh pořádá z vůle rakouské společnosti, však není sama o sobě jednáním nekalé soutěže a že jednání žalované spočívající v pořádání veletrhu není jednáním rozporným s dobrými mravy soutěže.

Sama dovolatelka v dovolání připouští, že pořádání veletrhu žalovanou jistě samo o sobě není nekalosoutěžním jednáním, k tomu ovšem dodává, že se jedná o závadný stav ve smyslu § 53 obchodního zákoníku, který je třeba odstranit. Z vyjádření dovolatelky však není patrné, v čem spatřuje tvrzený závadný stav, když, jak sama uvedla, pořádání veletrhu žalovanou není nekalosoutěžním jednáním. Z dovolání žalobkyně vyplývá, že jako nekalosoutěžní shledává způsob, jakým žalovaná získala zakázku na pořádání veletrhů AQUA-THERM na Slovensku, když sama uvádí, že „k vlastnímu nekalosoutěžnímu jednání došlo dříve a spočívalo v konspiračním jednání zúčastněných osob směřujícím ke zmaření našeho podnikání za účelem získání výhody pro sebe“. Z vyjádření dovolatelky tedy jinými slovy vyplývá, že pořádání předmětného veletrhu žalovanou je důsledkem nekalosoutěžního jednání, přitom však samotné pořádání veletrhu AQUA-THERM žalovanou nekalosoutěžní není.

S tímto závěrem se dovolací soud ztotožňuje. Jak sama dovolatelka připouští, to zda bude předmětný veletrh pořádat žalobkyně, žalovaná nebo jakýkoliv jiný třetí subjekt, záviselo a závisí pouze na rakouské společnosti, která je oprávněna poskytovat svou licenci k pořádání veletrhu AQUA-THERM. To, že jej v současné době pořádá žalovaná, není nekalosoutěžní, jelikož nelze v pořádání veletrhu žalovanou shledat kumulativní naplnění všech tří podmínek generální klauzule nekalé soutěže. Skutečnost, že veletrh pořádá žalovaná, nejen že není nekalosoutěžní, není ani závadnou ve smyslu § 53 obchodního zákoníku.

V této souvislosti je třeba zdůraznit závěr odvolacího soudu o tom, že předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého jednání, je prokázání závadnosti takového jednání. Pokud tedy má být žalované uložena povinnost zdržet se pořádání předmětného veletrhu, je třeba prokázat, že závadným, resp. nekalosoutěžním, je samotné pořádání veletrhu žalovanou. V řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem toto prokázáno nebylo. Pořádání veletrhu AQUA-THERM žalovanou není závadným stavem ve smyslu § 53 obchodního zákoníku, nýbrž nezávadným důsledkem případného (bylo-li by prokázáno) nekalosoutěžního jednání. I kdyby tedy žalobkyně prokázala, že jí tvrzené jednání žalované je nekalosoutěžním jednáním, nemohl by soud vyhovět jí uplatňovanému nároku na zdržení se pořádání předmětného veletrhu ze strany žalované. Proto je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu, že požadovaný nárok žalobkyně je nepřípadný, protože nesměřuje k odstranění závadného stavu způsobeného nekalosoutěžním jednáním.

Přípustnost dovolání však nezakládá námitka dovolatelky, že odvolací soud shledal nepřípadnost žalobního návrhu proto, že „by měl jednou provždy žalovanou vyloučit z možnosti v budoucnu uvedený veletrh pořádat“. Na řešení této otázky není totiž rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a tudíž je nepřípadná i námitka dovolatelky, že soudní praxe formuluje zdržovací výroky zpravidla bez časového omezení a že navíc měl soud možnost přiznat dovolatelce v rámci své pravomoci méně, než žádala, tzn. zdržovací povinnost časově omezit, případně ji vyzvat, aby žalobu upravila. Odvolací soud tuto otázku neřešil, pouze v souvislosti s odůvodněním svého závěru, že samotné pořádání veletrhu žalovanou na základě smlouvy se společností Reed Messe Wien GmbH nelze považovat za rozporné s dobrými mravy soutěže, poznamenal, že žalobkyně sice tvrdila, že požaduje odstranění závadného stavu, vzniklého v důsledku nekalé soutěže žalované, uplatnila však nárok zdržovací, jenž by měl jednou provždy žalovanou vyloučit z možnosti v budoucnu uvedený veletrh pořádat.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, podle § 243c písm. a) o. s. ř. zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články